Cíl, na nějž nelze rezignovat

Kolem 35 tisíc kubánských specialistů z oblasti zdravotnictví poskytuje ať bezplatnou či placenou formou své služby ve světě. Další mladí lékaři ze zemí, jako je Haiti, z nejchudších zemí třetího světa pracují ve své vlasti na účet Kuby. Operativními zákroky především v latinskoamerickém regionu se podílíme na záchraně zraku milionů lidí. Zároveň připravujeme na Kubě i mimo ni desetitisíce zahraničních studentů medicíny.

Není to však nic, co by zruinovalo náš lid, jenž dokázal přežít díky internacionalismu, který u nás uplatňoval Sovětský svaz a který nám teď pomáhá splácet náš vlastní dluh vůči lidstvu.

Pečlivé zamyšlení a podrobná analýza historie posledních desetiletí mne bez jakéhokoli šovinismu vedou k závěru, že Kuba má nejlepší lékařskou službu na světě. Je důležité, abychom si to uvědomili, neboť z toho vycházím při formulování své myšlenky.

Role toho hodného – ale na čí účet?

Když vláda Spojených států pokrytecky nabídla 100 tisíc dolarů pomoci při katastrofě způsobené uragánem Gustav, ale až poté, co bude provedena inspekce in situ a zjištění škod, dostalo se jí odpovědi, že Kuba nemůže přijmout žádný dar od země, která nás blokuje, že škody již byly vyčísleny a co žádáme, je, aby nebyl zakazován export nezbytných materiálů a úvěry na obchodní operace.

Někteří lidé na Severu křičeli do ochraptění, že je kubánské odmítnutí nepochopitelné.

Když před pár dny bičoval Ike naši zemi od Punta de Maisí až po Cabo de San Antonio, byli severní sousedé o něco šikovnější a rétoriku přisladili. Hovořili o letadlech naložených produkty v hodnotě pěti milionů dolarů a připravených odstartovat, o tom, že vyhodnocení není zapotřebí, protože ho už provedli svými vlastními prostředky, což mohly být jedině prostředky špionáže proti naší zemi. Tentokrát revoluci opravdu dostaneme do úzkých, mysleli si - když se odváží nabídku odmítnout, bude mít problémy s obyvatelstvem. Možná věřili, že nikdo neviděl záběry vysílané americkou televizí, když okupační síly OSN na Haiti rozdávaly potraviny hladovému obyvatelstvu, které se o ně dralo přes plot s ostnatým drátem tak, že došlo i ke zranění dětí.

Co se o Kubě neřeklo

Pozorně jsem sledoval mediální reakci západu na své nedělní zamyšlení o Olympijských hrách v Číně. Podstatné otázky z něj byly zcela ignorovány, jiné byly obhájci vykořisťování a rabování světa podle libosti zdůrazněny.

„Fidel Castro dnes obvinil soudce a mafii, že jsou zodpověděni za ubohé vystoupení kubánské delegace na Olympijských hrách. Ospravedlňuje také kubánského taekwondistu Angela Valodiu Matose, který byl doživotně diskvalifikován za kopnutí soudce do hlavy, a vyjádřil mu svou plnou solidaritu.“

„Kubánský exprezident v pondělí vyzval k hluboké revizi sportu na Kubě. Vyjádřil také svou solidaritu atletovi, který byl spolu se svým trenérem doživotně diskvalifikován za napadení soudce.“

Štvanice na sportovce

Zakrátko začnou Olympijské hry v Číně. Před několika dny jsem psal o našem baseballovém družstvu. Říkal jsem, že naši atleti procházejí těžkou zkouškou a že to nejsou oni, kdo si zaslouží největší kritiku, pokud něco nevyjde. Ocenil jsem jejich kvality a vlastenectví Byli deprimovaní kritikami Kuby.

Pak jsem slyšel, že jsou pozitivně naladění, naučili se zvládat kořeněná korejská jídla hůlkami ve východoasijském stylu, 26. července nám zaslali zvučné, vlastenecké poselství. Nepochybně se zhostí těžké zkoušky se ctí.

Mají však stejné podmínky jako týmy bohatých velmocí, např. Spojených států či Japonska, které budou soupeři Kuby? První z nich má téměř třicetkrát více obyvatel, druhá alespoň jedenáctkrát víc, neprožívají ekonomickou blokádu a obě disponují nesmírným bohatstvím. Nikdo jim atlety nekrade ani neodlákává.

Římský mír

Údaje, které zde používám, byly převzaty především z vystoupení velvyslance Spojených států v Kolumbii Williama Brownfielda, z tisku a televize zmíněné země, z mezinárodního tisku a dalších zdrojů. Je šokující, jaké ekonomické prostředky a technologie se rozhazují.

Zatímco kolumbijští vysocí vojenští velitelé pečlivě zdůrazňují, že operace k záchraně Ingrid Betancourtové byla čistě kolumbijskou záležitostí, úřady Spojených států prohlašují, že „byla výsledkem dlouhých let intenzívní vojenské spolupráce mezi armádami Kolumbie a Spojených států.“

„Faktem je, že jsme dosáhli souladu ve Spojených státech málokdy vídaného, s výjimkou našich starých spojenců, především z NATO“, řekl Brownfield s odkazem na vztahy s kolumbijskými bezpečnostními silami, které obdržely od roku 2000 vojenskou pomoc v hodnotě více než 4 miliardy dolarů.

Mravenec a slon

Od prvních let kubánské revoluce se rozvíjelo silné internacionální cítění, jehož kořeny tkvěly v početném kontingentu Kubánců - účastníků protifašistického boje španělského lidu - a jež převzalo nejlepší tradice světového dělnického hnutí.

O své spolupráci s jinými národy se zpravidla příliš nešíříme, i když na druhou stranu nelze zabránit, aby o ní tisk občas psal. Vychází s hlubokých citů, které nikterak nesouvisí s publicitou.

Někdo se zeptá, jak je možné, že malá země s malými zdroji dokáže realizovat tak rozsáhlé úkoly na tak zásadních polích, jako je vzdělání a zdravotnictví, bez nichž si současnou společnost nelze představit.

Cynická politika impéria

Nebylo by ode mne poctivé přejít mlčením Obamův projev z 23. května v Kubánsko – americké nadaci zřízené Rolandem Reaganem. Poslechl jsem si ho, jako jsem si ho, jako jsem poslechl McCaina a Buse. Nechovám vůči jeho osobě žádnou zášť, protože nenese zodpovědnost za zločiny spáchané proti Kubě a lidstvu. Kdybych ho hájil, prokázal bych jeho protivníkům obrovskou službu. Nebojím se proto kritizovat a otevřeně vyjádřit svůj názor k jeho slovům.

Co řekl?

„Po celou dobu, co žiji, existuje na Kubě nespravedlnost a represe a nikdy během mého života nepoznal lid opravdovou svobodu, nikdy za život dvou generaci nepoznal lid Kuby demokracii…. 50 let nezažil volby… Nebudeme tyto nespravedlnosti snášet, budeme společně usilovat o svobodu na Kubě “, říká stoupencům anexe a pokračuje : „ Mé slovo na to. Můj slib…je čas, aby americké peníze umožnily kubánskému lidu být méně závislý na Castrově režimu… Ponechám v platnosti embargo…“.

Čínské vítězství (II.)

Když v roce 1914 vypukla 1. světová válka, Čína se přidala ke spojencům. Na oplátku jí nabídli, že po válce jí budou vráceny německé koncese v provincii Shandong. Po uzavření Versailleské smlouvy, kterou prezident Spojených států Woodrow Wilson nadiktoval přátelům i nepřátelům, byly však německé kolonie předány silnějšímu spojenci, než byla Čína - Japonsku.

Tento akt vyvolal protesty tisíců studentů, kteří se 4. května 1919 shromáždili na náměstí Tiananmen (náměstí Nebeského klidu). Tam se zrodilo první nacionalistické hnutí, jež v Číně zvítězilo. Neslo jméno 4. května. Spolu s dělníky a rolníky do něho byla zapojena i domácí buržoazie a maloburžoasie.

Nacionalistický proud vznikl koncem 19. a začátkem 20. století a konsolidoval se založením Kuomintangu, tedy Národní lidové strany, v jejímž čele stál doktor Sunjatsen, pokrokový intelektuál a revolucionář silně ovlivněný Říjnovou socialistickou revolucí, s níž upevnil vztahy.

Čínské vítězství (I.)

Téma, jímž se hodlám zabývat, by nebylo možné pochopit bez určitých elementárních znalostí historie.

V Evropě o Číně slyšeli už dávno. Na podzim roku 1298 Marco Polo vyprávěl úžasné věci o podivuhodné zemi, kterou nazval Kitaj. Inteligentní a odvážný mořeplavec Kolumbus měl informace o tom, že Řekové věděli, že Země je kulatá. Jeho vlastní pozorování ho vedla k tomu, že s těmito teoriemi souhlasil. Vymyslel plán, jak se dostat na Dálný východ tím, že popluje na západ od Evropy. S přílišným optimismem vypočítal vzdálenost, která je (ve skutečnost) několikanásobě větší. Aniž to tušil, do cesty se mu mezi Atlantickým a Tichým oceánem postavil náš kontinent. Jím plánovanou cestu uskutečnil Magallanes, i když zemřel ještě před návratem do Evropy. Cena získaného koření, jako předzvěst budoucích kolosálních zisků, stačila na úhradu expedice, na níž se vydalo několik lodí, ale vrátila se jediná.

Od té doby se svět začal rychlým tempem měnit. Znovu přišly ke slovu staré formy vykořisťování, od otroctví až po feudální službu, planetou se šířila nová náboženství.

Zpráva od vrchního velitele

Vážení krajané, minulý pátek jsem vám slíbil, že příští úvahy se dotknou tématu, jež stojí v popředí zájmu všech občanů. Jsou obsahem následujících řádek. Nastal čas, ve kterém by měla být vybrána a zvolena Rada státu, její prezident, místopředseda a tajemník. 

Vykonával jsem tuto čestnou funkci dlouhou řadu let. 15. února 1976 byla schválena socialistická ústava svobodnou, přímou a tajnou volbou více než 95% občanů s hlasovacím právem. První shromáždění se konalo 2. prosince toho roku a byla zvolena Rada státu a jeho předsednictvo. Předtím jsem byl téměř osmnáct let ministrem obrany. Vždy jsem výsadně vykonával vše potřebné, abych pokračoval v revolučním díle s podporou obrovské většiny lidí.

S ohledem na můj kritický zdravotní stav, mnozí se domnívali, že mé dočasné odstoupení z postu prezidenta 31. 7. 2006, kdy jsem tuto funkci přenechal místopředsedovi - Raúlovi Castrovi Ruz - bylo definitivní. Samotný Raúl, který navíc za své osobní zásluhy vykonává funkci ministra obrany, a ostatní soudruzi z vedení strany, i přes můj špatný zdravotní stav, bránili mému odchodu z funkcí.

Tříkrálový dar

Kabelogramy to ohlašovaly předem. 6. ledna se vědělo, že jakmile ukončí svůj křesťanský vánoční odpočinek, pojede Bush na Střední východ. Měl jet do muslimských zemí s kulturou a náboženstvím, jimž Evropané obrácení na křesťanství vyhlásili v 21. století našeho letopočtu válku jako kacířům.

I křesťané se zabíjeli navzájem, ať z náboženských důvodů nebo pro národní zájmy. Zdálo se však, že historie to vše již překonala. Zůstaly náboženské víry,které měly být respektovány, a jejich legendy a tradice, ať křesťanské či nikoli. Na této straně Atlantiku, stejně jako v mnoha jiných částech světa, se děti vždy těšily na 6. leden a sbíraly dostatek sena pro velbloudy tří Králů.V prvních letech života jsem se sám tohoto těšení účastnil a prosil bohaté Krále o všechno možné i nemožné se stejnými iluzemi, jako někteří spoluobčané očekávají zázraky od naší nesmlouvavé a důstojné revoluce.

Necítím se fyzicky dostatečně silný, abych mohl hovořit přímo ke spoluobčanům z obvodu, jenž mne kandidoval do voleb příští neděli. Dělám to, co udělat mohu: píši. Je to pro mne nová zkušenost: mluvit není totéž, co psát. Dnes, kdy mám víc času, abych shromažďoval informace a zamýšlel se nad tím, co vidím, mi čas ke psaní téměř nestačí.

Tak se chová komunista

Mám na mysli Chilanku Elenu Pedrazovou, špičkovou odbornici na rehabilitaci. Před více než 40 lety navštívila poprvé Kubu. Allende, profesí lékař, ještě nebyl chilským prezidentem. Kubánské revoluci ještě nebylo 8 let, ale už na plný plyn vychovávala učitele, lékaře, fyzioterapeuty a zdravotnické specialisty.

Píši toto zamyšlení zčásti jako jakési shrnutí šesti stran tištěných drobným písmem, které se mi dostaly do rukou. Je o něco delší než obvykle, koncipované však s myšlenkou otisknout později v některém periodiku nebo časopise úplné znění projevu předneseného chilskou expertkou ráno 15. března 2002 v Havaně na II. Mezinárodním kongresu Kubánské společnosti pro fyzikální léčbu a rehabilitaci.

Dejme slovo jí samotné: