Země Latinské Ameriky se s nejhorší finanční krizí v
historii potýkaly v mezích relativního institucionálního pořádku.
V době, kdy prezident Barack Obama nacházející se právě v
Moskvě na jednáních o životně důležitých otázkách nukleárních zbraní prohlašoval,
že jediným ústavním prezidentem Hondurasu je Manuel Zelaya, krajní pravice a
jestřábi ve Washingtonu manévrovali, aby Zelayu přiměli vyjednávat o
ponižujícím odpuštění za protiprávní činy, jichž se podle pučistů měl dopustit.
Bylo zřejmé, že něco takového by v očích spoluobčanů i v očích světa znamenalo
vymazání z politické scény. Je prokázáno, že když Zelaya oznámil, že se 5.
července vrátí, byl odhodlán splnit svůj slib, že bude se svým lidem sdílet
brutální represe pučistů.
S prezidentem cestoval předseda Valného shromáždění OSN pro
tempore Miguel d' Escoto a honduraská ministryně zahraničí Patricia Rodasová,
jeden novinář z Telesuru a několik dalších, celkem 9 osob. Zelaya byl stále
odhodlaný přistát. Je mi známo, že ještě během letu, když se blížili k
Tegucigalpě, byl ze země informován o záběrech Telesuru pořízených v okamžiku,
kdy na ohromnou masu, jež na něho před letištěm čekala, zaútočili vojáci slzným
plynem a palbou z automatů.
