Dne 14. října otiskly Granma a Juventud Rebelde, tiskové
orgány strany a mládeže, statečné a energické poselství lidu Kuby od hrdiny
Kubánské republiky Reného Gonzáleze, jemuž vypršel hanebný a nespravedlivý
třináctiletý trest v odloučení, stejně jako si ostatní čtyři hrdinové
odpykávají delší tresty ve věznicích navzájem vzdálených tisíce mil. Nezdolná
pevnost žádného z nich ani na okamžik nepolevila, přestože byli bez zločinu a
jakéhokoli důkazu, z rozhodnutí „americké justice“ opakovaně umísťováni na samotky,
skutečné hrobky bez prostoru pro pohyb. Jestli se tato takzvaná „justice“ v
něčem nemýlila, pak v druhu mužů, které trestá.
Renému navíc zakázali na další tři roky odcestovat do vlasti
k rodině a svému lidu. Musí zůstat na území země, jež mu vyměřila tak
nespravedlivý trest.
Reného slova všechny, a zvláště nás, kdo jsme prožívali
kritické roky historie naší vlasti, hluboce zasáhla.
„Fakt, že jsem teď z vězení venku“, řekl, „znamená jen
tolik, že skončila vlna nespravedlností, jež dopadaly na mne (...) máme ještě
čtyři druhy, které musíme zachránit, a které potřebujeme mít mezi sebou, u
jejich rodin. Aby byli mezi Vámi a dávali Vám ze sebe to nejlepší ...“
Reného upřímná, pevná a energická slova, nezaměnitelný tón
hlasu bojovníka, který snášel 13 nekonečných let brutální a nespravedlivý
trest, aniž na vteřinu zaváhal, jsou skutečně působivá.
Imperiální tyranie nedokáže obhájit své hrubé lži týkající
se nespravedlnosti spáchané na pěti kubánských hrdinech, bojovnících proti
terorismu. Nezáleží na tom, jak věrolomně se impériem ovládané sdělovací
prostředky snaží prezentovat je jako agenty a špióny, kteří ohrožovali
bezpečnost Spojených států. Předseda národního shromáždění a vážený právník
José Pertierra se ujali úkolu rozmetat hrubé americké pomluvy kolem hrdinných
kubánských bojovníků proti terorismu.
Vybavila se mi vzpomínka na vítěznou bitvu našeho lidu za
návrat malého Eliána Gonzáleze k rodině a do vlasti. S ohledem na obludný
postup kubánské kontrarevoluční mafie v Miami a její neposlušnost vůči úřadům
této země byl i prezident Spojených států, v té době Bill Clinton, nucen vyslat
bezpečnostní síly, aby přiměli k dodržení amerických zákonů fašistické skupiny,
jež to odmítaly a pálily symboly a vlajky této země a v jejichž čele stála mimo
jiné „lítá vlčice“ Ileana Ros, která dnes není ničím menším než předsedkyní
zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů Spojených států a která vytyčuje
mezníky zahraniční politiky této země.
Poselství Reného Gonzáleze zaslané lidu Kuby z jeho vlastní
iniciativy i s odhodlaným vědomím veškerého rizika, posiluje naše hluboké
přesvědčení, že postoj vlády Spojených států k 5 hrdinům je již stejně
neudržitelný jako její ospravedlňování zločinné ekonomické blokády proti naší
vlasti a sankčním opatřením uplatňovaným vůči zahraničním podnikům, které
obchodují s naší zemí.
Tato brutální a neslýchaná politika byla mocným impériem
transformována v normu s mezinárodním dosahem, bez ohledu na prakticky
jednomyslný názor všech členů Spojených národů s výjimkou Spojených států a
Izraele.
Fakta dokazují nesporným způsobem, že v dnešním
globalizovaném světě pod záštitou amerického impéria neexistuje pro žádnou
jinou zemi záruka bezpečnosti. V Organizaci spojených národů se může po tisící
a první opakovat jednomyslné odmítnutí ekonomické blokády Kuby, nebo jakékoli
jiné opatření, jako je právo palestinského lidu na samostatný stát, avšak toto
ani žádné jiné právo nemá žádnou váhu, pokud se neshoduje se zájmy impéria.
Aniž to revoluce záměrně zamýšlela, stala se naše země
příkladem toho, co může dokázat malý stát, pokud pevně prosazuje principiální
politiku, přestože vědecký a technologický pokrok, patenty s ním související a
rozdělování bohatství planety jsou v rukou vyspělejších a bohatších národů,
někdejších koloniálních mocností šířících v našich zemích rabování a chudobu.
Během svého dlouhého boje s impériem se bojovníci z naší
země téměř stali terčem nukleárních zbraní ve službách této mocnosti: poprvé v
říjnu 1962, podruhé v polovině roku 1988. Při žádné z obou příležitostí se naše
vlast nesklonila před americkým vydíráním. V roce 1962 nepovolila žádnou
inspekci na svém území a v roce 1988, po bitvě v Cuito Cuanavale a postupu 50
tisíc kubánských a angolských vojáků proti západem vyzbrojenými jihoafrickým
silám disponujícím nukeárními střelami, bylo rozhodnuto jednat o samostatnosti
Namíbie a konci apartheidu.
Národy třetího světa unávají a jsou vděčny za nezištnou
solidaritu Kuby v tak významných oblastech jako zdravotnictví a školství.
Kdo může věřit nehorázné lži, že Kuba podporuje terorismus?
Tak tupý a hloupý nesmysl přichází ze strany mocné země
ležící 90 mil
od našich břehů, která na nás nejen uvalila zločinnou blokádu, ale podněcovala
i ty nejgrotesknější teroristické činy. Požáry školních, rekreačních a
obchodních zařízení, bílý fosfor na třtinových plantážích, kladení výbušnin v
továrnách, pirátské útoky na pařístavní zařízení a rybářské a nákladní lodi,
organizování kontrarevolučních band, infiltrování agentů a dodávky zbraní
bandám žoldáků započaly již od roku 1959, od vydání prvního Zákona a agrární
reformě a zanechaly v naší vlasti stopy smrti a zkázy.
Bombardování našich leteckých základen a vylodění
žoldnéřských jednotek doprovázených letadlovými loděmi a americkými válečnými
loděmi na pláži Girón stály náš mladý revoluční proces nesčetné oběti. Mohou
Spojené státy tato fakta popřít?
Nespočet plánů na vraždy představitelů revoluce organizované
tajnými službami Spojených států. Avšak jejich agresívní akce se neomezovaly
jen na ně. Do naší země byly zavlečeny viry a bakterie, aby sabotovaly produkci
rostlin a zvířat, a co hůř, na Kubě byly proti obyvatelstvu nasazeny choroby,
které na naší polokouli jinak téměř neexistovaly. Krvácivá dengue postihla
statisíce lidí a kolem 150, většinou dětí, připravila o život. Tato choroba
páchá na této polokouli škody dodnes.
Výčet činů spáchaných Spojenými státech proti našemu lidu by
neměl konce.
Když se v roce 1976 odehrály nejtěžší teroristické činy
proti Kubě a zvláště když bylo za letu zničeno kubánské letadlo, které
odstartovalo z Barbadosu se 73 osobami na palubě, včetně pilotů, letušek a
pomocného personálu, kteří na lince poskytovali služby, kompletního juniorského
šermířského družstva, jež získalo na Mistrovství Střední Ameriky a Karibiku
všechny medaile, pasažérů z Kuby i dalších zemí cestujících s důvěrou v onen
let, vzbudily tyto činy takové rozhořčení, že se při smutečním shromáždění na
náměstí Revoluce sešlo tak mimořádné a početné společenství lidí, jaké jsem
nikdy neviděl a o němž zůstala obrazová dokumentace. Bolestné scény byly a
stále jsou nesmazatelné. Snad žádný představitel Spojených států a mnozí ve
světě neměli možnost je vidět. Bylo by poučné, kdyby byly tyto záběry šířeny
masmédii k lepšímu pochopení motivace našich hrdinných bojovníků proti
terorismu.
Bush sr. byl už významným důstojníkem tajných služeb
Spojených států, když dostaly za úkol organizovat kontrarevoluci na Kubě. CIA
založila na Floridě svou největší operační základnu na západní polokouli.
Převzala zodpovědnost za všechny rozvratné akce na Kubě, včetně pokusů o
zavraždění představitelů revoluce, a zodpovídala za plány a kalkulace, které,
kdyby byly úspěšné, znamenaly by obrovské ztráty na životech na obou stranách,
vzhledem k odhodlání našeho lidu bojovat až do poslední kapky krve, jak osvědčil
na Girónu. Bush nikdy nepochopil, že vítězství Kuby zachránilo mnohé životy,
jak kubánské, tak americké.
Ke spáchání obludného zločinu u Barbadosu došlo v době, kdy
již byl náčelníkem CIA a měl téměř takovou autoritu jako prezident Ford.
V červnu téhož roku svolal do Bonaa v Dominikánské republice
schůzku, jejímž cílem bylo vytvořit Koordinační centrum sjednocených
revolučních organizací za osobního dohledu Vernona Walterse, tehdejšího
zástupce ředitele CIA. Povšimněte si dobře: „Sjednocených revolučních
organizací“.
Do čela této organizace byli jmenováni aktivní agenti
zmíněné instituce, Orlando Bosh a Posada Carriles. Tak začíná nová etapa
teroristických činů proti Kubě. 6. října 1976 řídí Orlando Bosh a Posada
Carriles osobně sabotáž, která má ve vzduchu odpálit kubánské letadlo.
Úřady pachatele zatkly a odeslaly do Venezuely.
Skandál byl tak veliký, že její vládě, jež byla v té době
spojencem USA a komplicem jejich zločinů ve Venezuele i mimo ni, nezbylo, než
je postavit před venezuelský soud.
V červenci 1979 zvítězila sandinovská revoluce. V zemi
vypukla krvavá špinavá válka podporovaná Spojenými státy. Prezidentem Spojených
států byl již Reagan.
Když Nixona nahradil Gerald Ford, byl skandál vyvolaný
pokusy o atentáty na zahraniční představitele tak velký, že Ford zakázal účast
amerických funkcionářů na podobných akcích. Kongres odmítl přidělit fondy na
špinavou válku v Nicaragui. Bylo zapotřebí Posady Carrilese. Prostřednictvím
tzv. Kubánsko-americké národní nadace podplatila CIA nemalými částkami
příslušné žalářníky a terorista opustil vězení jako jeden z návštěvníků. Byl
spěšně převezen do Ilopanga v Salvadoru, kde nejen řídil dodávky zbraní, které
zabily a zmrzačily tisíce nikaragujských vlastenců, ale také ve spolupráci se CIA
nakupoval drogy ve Střední Americe, vozil je do USA a kupoval americké zbraně
pro nikaragujské kontrarevolucionáře.
S ohledem na omezený prostor přeskakuji množství údajů o
této brutální historii.
Je nepochopitelné, proč se vážený nositel Nobelovy ceny
předsedající vládě Spojených států baví opakováním hloupé myšlenky, že Kuba je
teroristická země, proč v izolovaných věznicích drží v nelidských podmínkách
čtyři kubánské bojovníky proti terorismu s tresty, jaké si dnes neodpykává
žádný občan z jiné země stojící v opozici proti Spojeným státům, tím méně když
žádná americká vojenská síla neuvádí, že by ji někdo z nich býval jakkoli
ohrožoval, a proč zakazuje Renému, vrátit se do vlasti a k rodině.
Hned 9. října, kdy René zaslal své statečné poselství lidu
Kuby, nahrál a natočil bratrské „Poselství Fidelovi a Raulovi“. Na radu
předsedy Národního shromáždění Ricarda Alarcóna nebylo žádné z nich
publikováno, dokud probační úředník Floridského federálního soudu nepřečetl
Renému formálně podmínky, které mu na tři roky stanoví pobyt „na svobodě pod
dohledem“.
Nyní, kdy již byl tento požadavek splněn, tlumočím s
potěšením našemu lidu doslovný obsah zprávy, která našim hrdinům dělá velikou
čest a odráží jejich příkladné chování a železnou vůli:
"Drahý Comandante,
nejdříve ze všeho přijměte objetí, mé poděkování, vděčnost
nejen za veškerou podporu, kterou jste na nás soustředil, za způsob, jímž jste
zmobilizoval celý národ a pozvedl mezinárodní solidaritu pro naši kauzu, ale na
prvním místě za to, že jste nám sloužil jako inspirace, že jste byl vzorem,
který jsme po těchto 13 let následovali, že jste pro nás byl praporem, za nímž
jsme nikdy nepřestali kráčet.
Tato mise pro nás nebyla ničím jiným, než pokračováním
všeho, co jste udělali vy, co učinila Vaše generace pro kubánský lid a pro
zbytek lidstva.
S velikým potěšením Vám zasílám toto poselství, zasílám Vám
touto cestou prozatímní objeti, neboť vím, že se nakonec obejmeme, že si toto
objetí dopřejeme, ať by se naší protivníci sebevíc snažili nám v tom zabránit.
Vím, že se naše Pětice vrátí, protože jste to slíbil a protože jste
zmobilizoval energii, to nejlepší z lidstva, vůli celého světa, aby se tak
stalo.
Pro nás je ctí sloužit dílu, které jste vdechl lidu Kuby,
být Vašimi následovníky, pokračovateli na cestě, kterou jste Vy a Raúl
zahájili, a my nikdy nepřestaneme být hodni důvěry, kterou v nás vkládáte.
Vám oběma, Vám, Fidele, Raule, který nás nyní vedete v této
nové, obtížné, složité, avšak slavné etapě, v níž usilujeme o rozbití
ekonomické závislosti, jež nás dosud poutá a brání nám, abychom vybudovali
takovou společnost, jakou si přejeme, posílám objetí od naší Pětice a říkám, že
jsme Vám vždycky důvěřovali. Když jsme byli sami v díře, když jsme byli
odříznuti, když jsme nedostávali zprávy, když moji čtyři bratři nevěděli nic o
své rodině, protože nebylo, jak jim to sdělit, vždycky jsme ve Vás měli důvěru,
vždy jsme věděli, že své syny neopustíte, protože jsme věděli, že Revoluce
nikdy neopouští ty, kteří ji brání. Proto zaslouží být ochraňována a proto to
vždycky budeme dělat.
A třebaže si nejsem jist, že si zasloužíme všechny pocty,
kterých se nám dostalo, mohu Vám s jistotou říci, že zbytek života vynaložíme
na to, abychom si je zasloužili, protože Vy nás inspirujete, protože jste naším
praporem, který nás učil, jak se máme chovat, a do konce svých dní se budeme
snažit, být hodni důvěry, kterou jste v nás vložili.
Toto vše je dnes pro mne zákop, kde budu pokračovat v boji,
do něhož jste mne povolali, a až do konce, dokud nebude zjednána spravedlnost,
budu plnit Vaše rozkazy a dělat to, co je třeba udělat.
A říkám oběma, Fidelovi a Raulovi: Podle rozkazu,
Comandantes!"
Fidel Castro
17. října 2011
