Údaje, které zde používám, byly převzaty především z
vystoupení velvyslance Spojených států v Kolumbii Williama Brownfielda, z tisku
a televize zmíněné země, z mezinárodního tisku a dalších zdrojů. Je šokující,
jaké ekonomické prostředky a technologie se rozhazují.
Zatímco kolumbijští vysocí vojenští velitelé pečlivě
zdůrazňují, že operace k záchraně Ingrid Betancourtové byla čistě kolumbijskou
záležitostí, úřady Spojených států prohlašují, že „byla výsledkem dlouhých let
intenzívní vojenské spolupráce mezi armádami Kolumbie a Spojených států.“
„Faktem je, že jsme dosáhli souladu ve Spojených státech
málokdy vídaného, s výjimkou našich starých spojenců, především z NATO“, řekl
Brownfield s odkazem na vztahy s kolumbijskými bezpečnostními silami, které obdržely
od roku 2000 vojenskou pomoc v hodnotě více než 4 miliardy dolarů.
„...několikrát musela vláda Spojených států v operaci
přijmout rozhodnutí na své nejvyšší úrovni.“
„Americké špionážní satelity pomohly lokalizovat rukojmí
během měsíce, v době od 31. května do středečního vysvobození.“
„Kolumbijci nainstalovali sledovací videozařízení poskytnuté
Spojenými státy, umožňující pomocí dálkového ovládání přiblížit a nasnímat
panoramatické záběry podél řek, které jsou jedinou dopravní trasou hustými pralesními
oblastmi, uvedly kolumbijské a americké úřady.“
„Americká pátrací letadla zachytila radiové a telefonické
rozhovory rebelů přes satelit a použila záběry umožňující proniknout přes listí
v pralese.“
„´Dezertér obdrží značnou částku kolem 100 milionů dolarů,
kterou vláda nabídla jako odměnu´, prohlásil kolumbijský vrchní velitel.“
Ve středu1. července uvedla londýnská BBC, že César Mauricio
Velásquez, tiskový tajemník Casa de Nario (pozn.: úřadu vlády) informoval, že
se delegáti z Francie a Švýcarska sešli s velitelem FARC Alonsem Canem.
Podle BBC šlo o první kontakt nového velitele s
mezinárodními delegáty po smrti Manuela Marulanda. Falešná informace o jednání
dvou evropských emisarů s Canem pocházela z Bogoty.
Zemřelý velitel FARC se podle svědectví svého otce narodil
12. května 1932. Tento liberální rolník chudého původu, Gaitánův stoupenec,
zahájil svůj ozbrojený odpor před 60 lety. V reakci na vraždění rolníků páchané
oligarchií se stal partyzánem dříve než my.
Komunistická strana, kam vstoupil později, byla stejně jako
všechny v Latinské Americe pod vlivem Komunistické strany SSSR, nikoli kubánské
KS. S naší revolucí solidarizovali, avšak nebyli jí podřízeni.
Tím, kdo v této bratrské zemi rozpoutal teror, nebyly síly
FARC, nýbrž obchodníci s drogami, kteří v boji o americký trh odpalovali nejen
silné bomby, nýbrž i kamiony naložené plastickými trhavinami, které ničily
budovy a zranily nebo zabily nespočet lidí.
Komunistická strana Kolumbie si nikdy nekladla za cíl, dobýt
moc zbraněmi. Guerrilla byla frontou odporu, nikoli základním nástrojem dobytí
revoluční moci, jako tomu bylo na Kubě. V roce 1993, rozhodla 8. konference
FARC o rozchodu s komunistickou stranou. Její velitel Manuel Marulanda převzal
řízení partyzánských jednotek této strany, které se vždy vyznačovaly
hermetickým sektářstvím při přijímání bojovníků a železnými metodami
samostatného velení jednotek.
Marulanda, značně přirozeně inteligentní a s velitelským
nadáním, však neměl v době dospívání příležitost ke studiu. Říká se, že
absolvoval jen 5 tříd. Předpokládal dlouhý a vleklý boj, já jsem tento názor
nesdílel. Nikdy jsem neměl příležitost si s ním pohovořit.
FARC dosáhly značné síly a jejich stavy překročily 10 000
bojovníků. Mnozí se narodili v průběhu samotné války a nic jiného neznali. FARC
měly v boji rivaly i z dalších levicových organizací. Již tehdy se kolumbijské
území stalo největším zdrojem produkce kokainu ve světě. Extrémní násilí,
únosy, donucování a požadavky na výrobce drog se staly všeobecným jevem.
Paravojenské síly vyzbrojené oligarchií, jejichž stavy se
doplňovaly obrovským proudem mužů, kteří byli po službě v ozbrojených silách
země každoročně demobilizováni, aniž jim bylo nabídnuto jiné zaměstnání,
vytvořily v Kolumbii tak složitou situaci, že z ní existovalo jen jediné
východisko: skutečný mír, stejně vzdálený a obtížně dosažitelný, jako mnohé
jiné cíle lidstva. Řešení, které Kuba po tři desetiletí pro tento národ
obhajovala.
Zatímco kubánští žurnalisté diskutují na svém VIII. Kongresu
o nových informačních technologiích, zásadách a etice zprostředkovatelů
společenské komunikace, já se zamýšlel nad zmíněnými událostmi.
Jasně jsem vyjádřil náš postoj podporující mír v Kolumbii,
avšak nikoli zahraniční vojenskou intervenci, ani politiku síly, kterou chtějí
Spojené státy tomuto zkoušenému a pracovitému lidu vnutit za každou a jakoukoli
cenu.
Energicky a otevřeně jsem kritizoval objektivně kruté metody
únosů a zadržování zajatců v podmínkách džungle. Avšak nikomu nenavrhuji, aby
složil zbraně, neboť ti, kdo to v posledních 50 letech udělali, se míru
nedožili. Pokud si dovolím partyzánům z FARC něco navrhnout, pak to, aby prostě
jakoukoli cestou oznámili prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže svou
ochotu propustit unesené a vězněné, které dosud drží, bez jakýchkoliv podmínek.
Nečekám, že budu vyslyšen. Plním svou povinnost vyslovit, co si myslím.
Jakýkoli jiný postup by posloužil jen jako ocenění neloajálnosti a zrady.
Nikdy nepodpořím římský mír, který chce impérium nastolit v
Latinské Americe
Fidel Castro.
5. července 2008
