V jednom zamyšlení jsem hovořil o zlatých tyčích uložených ve sklepích „newyorkských dvojčat“ Tentokrát je téma značně komplikovanější a je obtížnější mu uvěřit. Před téměř čtyřmi desítkami let objevili vědci žijící ve Spojených státech internet, stejně jako Albert Einstein, který se narodil v Německu, svého času objevil vzorec k měření atomové energie.
Einstein byl velký vědec a humanista. Vyvrátil dosud posvátné Newtonovy zákony. Jablka však dál padala v souladu s Newtonovým zákonem přitažlivosti. Šlo o dvě různé formy nazírání a výkladu přírody, o níž bylo v Newtonových časech k dispozici velmi málo údajů. Pamatuji se, co jsem před více než 50 lety četl o slavné Einsteinově teorii relativity: energie, rovná se hmota znásobená druhou mocninou rychlosti světla, tj. C: E=MC². Ve Spojených státech byly na tak nákladný výzkum peníze a zdroje. V politických dobách, kdy všeobecně vládla nenávist k nacistickým zvěrstvům, vláda nejbohatšího a nejproduktivnějšího národa světa zničeného válečným střetnutím, přetavila onu obrovskou energii v pumy, jež byly svrženy na bezbranné obyvatele Hirošimy a Nagasaki, mezi nimiž zanechaly statisíce mrtvých a stejné počty ozářených obětí, které zemřely v následujících letech.
Jasný příklad použití vědy a techniky ke stejným hegemonickým účelům je popsán v článku bývalého důstojníka národní bezpečnosti Spojených států Guse W. Weisse, který se nejprve objevil v roce 1996 v časopise Studies in Intelligence, ale skutečného rozšíření se mu dostalo až v roce 2002, kdy vyšel pod titulkem Podvod na Sovětech. Weiss si v něm připisuje autorství myšlenky, dodat Sovětskému svazu software potřebný pro jeho průmysl, avšak předem kontaminovaný tak, aby této zemi způsobil ekonomický kolaps.
Podle poznámek ze 17. kapitoly knihy bývalého tajemníka leteckých sil Spojených států Thomase C. Reeda Na pokraji propasti: Historie studené války vyprávěná zevnitř, řekl Leonid Brežněv v roce 1972 skupině vysokých stranických funkcionářů: „My, komunisté musíme s kapitalisty nějaký čas vyjít. Potřebujeme jejich úvěry, jejich zemědělství a jejich technologii, avšak budeme pokračovat ve velkých vojenských programech a v polovině 80. let budeme v pozici, která nám dovolí vrátit se k agresivní zahraniční politice, jejímž smyslem je zajištění převahy nad západem“. Tuto informaci potvrdilo ministerstvo obrany v roce 1974 při slyšení v komisi Sněmovny o bankovnictví a měně.
Začátkem 70. let přišla Nixonova vláda s myšlenkou uvolňování napětí. Henry Kissinger doufal, že „obchod a investice by časem mohly zmírnit směřování sovětského systému k soběstačnosti“. Soudil, že uvolňování napětí by mohlo „podnítit pozvolné přidružování sovětské ekonomiky k ekonomice světové, a tak posílit vzájemnou závislost, přinášející do politických vztahů prvek stability“.
Reagan se přikláněl spíše k tomu, ignorovat Kissingerovy teorie o uvolňování napětí a vzít prezidenta Brežněva za slovo. Všechny pochybnosti však zmizely, když se nový prezident Spojených států sešel 19. července 1981 na ekonomickém summitu G7 v Ottawě s francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem. V separátním jednání Mitterrand Reagana informoval o úspěchu svých tajných služeb, které naverbovaly agenta KGB. Ten člověk patřil do sekce vyhodnocující výsledky sovětských snah o získání západních technologií. Reagan projevil velký zájem o Mitterrandova delikátní odhalení a poděkoval mu také za nabídku, že materiál postoupí vládě Spojených států.
Složka nazvaná Farewell přišla do CIA v srpna 1981. Jasně z ní vyplývalo, že Sověti se už léta věnují vlastní výzkumně vývojové činnosti. Vzhledem k obrovským převodům radarových, počítačových, obráběcích a polovodičových technologií ze Spojených států do Sovětského svazu by se dalo říci, že Pentagon podnikal závody v horečném zbrojení sám se sebou.
Složka Farewell také identifikovala stovky vhodných důstojníků, agentů a dalších dodavatelů informací prostřednictvím západu a Japonska. V prvních letech uvolňování napětí zřídily Spojené státy a Sovětský svaz pracovní skupiny pro zemědělství, civilní letectví, atomovou energii, oceánologii, počítače a životní prostředí. Cílem bylo, začít budovat „mírové mosty“ mezi oběma supervelmocemi. Členové pracovních skupin měli navzájem navštěvovat svá pracoviště.
Vedle identifikace agentů byl nejcennější informací složky „seznam nákupů“ a záměry v oblasti nákupu technologií v dalších letech. Když složka Farewell doputovala do Washingtonu, Reagan požádal ředitele CIA Billa Caseyho, aby zpracoval koncepci tajného operativního využití materiálu.
Jednou ze sovětských priorit byla těžba a doprava nafty a plynu. Nový transsibiřský plynovod měl přivádět zemní plyn od jeho nalezišť v Urengoji na Sibiři přes Kazachstán, Rusko a západní Evropu až na západní devizové trhy. K automatizaci provozu ventilů, kompresorů a skladovacích zařízení v tak obrovském podniku potřebovali Sověti špičkovou řídící techniku. Na otevřeném trhu nakoupili první modely počítačů, avšak když se orgány plynovodu obrátily na Spojené státy, aby zde zakoupily potřebný software, byly odmítnuty. Sověti se neohroženě vydali hledat jinam. Vyslali agenta KGB, aby pronikl ke kanadskému dodavateli softwaru a pokusil se potřebné kódy získat. Americká tajná služba, která dostala avízo od agenta ze složky Farewell,zareagovala a software před jeho odesláním zmanipulovala.
Když byly počítače a software v Sovětském svazu pohromadě, skvěle zajišťovaly provoz plynovodu. Tento klid byl však klamný. V softwaru, který plynovod řídil, byl vložený „trojský kůň“. Tento termín se používá pro soubory skryté v normálním operačním systému, které způsobí jeho rozpad někdy v budoucnosti nebo na příkaz zvenčí.
Software plynovodu, který měl řídit čerpadla, turbíny a ventily, byl naprogramován tak, aby se po určitém čase rozladil a poté resetoval – tak se tomu říká – provozní parametry čerpadel a ventilů tak, aby pracovaly s tlaky překračujícími meze přípustné pro spojky a sváry plynovodu.
„Výsledkem byla nejkolosálnější nenukleární exploze a požár, jaký nebyl nikdy z vesmíru spatřen. V Bílém domě dostali pracovníci a poradci varování z infračervených satelitů o podivné události v neobydleném místě sovětského území. NORAD (Americké velení vesmírné obrany) se obávalo, že došlo k odpálení raket z neznámého místa, nebo možná k výbuchu atomového zařízení. Satelity nezaznamenaly žádné elektromagnetické vlny typické pro jaderné výbuchy. Než se tyto domněnky mohly proměnit v mezinárodní krizi, po chodbě dorazil Gus Weiss, aby svým kolegům z CSN (Národní bezpečnostní rady) řekl, že se nemají obávat, tvrdí Thomas Reed ve své knize.“
Kampaň protiopatření využívající složky Farewell měla podobu ekonomické války. Třebaže nedošlo v důsledku exploze na plynovodu ke ztrátám na životech, sovětské ekonomice vznikla značná škoda.
V letech 1984-1985 ukončily Spojené státy a jejich spojenci z NATO velkým finále operaci, která účinně zlikvidovala schopnost SSSR získat technologii ve chvíli, kdy stála Moskva mezi mečem poškozené ekonomiky na jedné straně a zdí amerického prezidenta odhodlaného dosáhnout převahy a ukončit studenou válku na straně druhé.
V již zmíněném Weissově článku se tvrdí, že: „v roce 1985 vzal případ zvláštní obrat, když se objevila informace o složce Farewell ve Francii. Mitterrand usoudil, že sovětský agent byl balónkem nastraženým CIA, aby se vyzkoušelo a zjistilo, zda bude materiál předán Američanům nebo ponechán Francouzům. Na základě tohoto předpokladu Mitterrand propustil šéfa francouzské tajné služby Yvese Bonneta.“
Autorství neblahého plánu, dodat SSSR vadný software, když Spojené státy měly ve svých rukách složku Farewell, si připsal, jak již bylo řečeno, Gus W. Weiss. Ten zemřel 25. listopadu 2003 ve věku 72 let. Washington Post o jeho smrti informoval až 7. prosince, 12 dnů poté. Uvedl, že Weiss „spadl“ z rezidenčního domu „Watergate“, kde žil. Rovněž tvrdil, že soudní lékař z americké metropole prohlásil jeho smrt za „sebevraždu“. Deník z jeho rodného města, Nashwille Tennesse zprávu zveřejnil týden po Washington Postu a k uvedenému datu konstatoval, že lze říci jen tolik, že „dosud nebylo možné potvrdit okolnosti jeho smrti“.
Než zemřel, zanechal několik nepublikovaných poznámek pod titulem „Složka na rozloučenou: strategický podvod a ekonomická válka během studené války“
Weiss byl absolventem Vanderbiltovy univerzity. Měl posgraduál z Harvardu a z Newyorkské univerzity.
Jeho práce pro vládu se soustředila na otázky národní bezpečnosti, výzvědných organizací a problematiky převodů technologie do komunistických zemí. Pracoval pro CIA, pro Vědeckou obrannou radu Pentagonu a pro Výbor pro svědectví tajné služby Komise pro tajné služby USA.
Byl vyznamenán Medailí CIA za zásluhy a Medailí Národní bezpečností rady „Cipher“. Francouzi mu v roce 1985 udělili „Čestnou legii“.
Nezanechal pozůstalé.
Krátce před svou „sebevraždou“ se Weiss vyslovil proti válce v Iráku. Je zajímavé, že 18 dnů před Weissovou smrtí – 7.listopadu 2003 - spáchal sebevraždu také další analytik Bushovy vlády, John J. Kokal (58 let). Ten zemřel skokem z kanceláře Státního departmentu, kde pracoval. Kokal byl analytikem tajné služby pro Státní deparment ve věcech týkajících se Iráku.
V již zveřejněných dokumentech je zaznamenáno, že Michail Gorbačov zuřil, když začalo zatýkání a deportace sovětských agentů v řadě zemí, neboť netušil, že obsah složky Farewell je v rukách hlavních šéfů vlád NATO. Na schůzi politbyra 22.října 1986, kde měl informovat kolegy o Summitu v Reykjavíku, uvedl, že Američané „postupují velmi nezdvořile a chovají se jako bandité“. I když na veřejnosti zachovával laskavou tvář, v soukromí se Gorbačov o Reaganovi vyjadřoval jako o „lháří“.
V závěrečných dnech existence Sovětského svazu se musel generální tajemník KSSS pohybovat poslepu. Gorbačov neměl zdání, co se děje v USA, v laboratořích a v závodech vyrábějících špičkovou technologii. Vůbec netušil, že sovětské laboratoře a průmyslové závody jsou v nebezpečí a do jaké míry tomu tak je.
Zatímco se to dělo, tápali ve tmě i pragmatici z Bílého domu
Prezident Ronald Reagan vytáhl svůj trumf: Strategickou obrannou iniciativu/Válku galaxií. Věděl, že Sověti na tuto ligu nemají, a netuší, že jejich elektronický průmysl je napadený viry a trojskými koni, které tam nasadilo bratrstvo tajné služby Spojených států
Bývalá britská ministerská předsedkyně uvádí ve svých pamětech vydaných významným britským nakladatelstvím v roce 1993 pod titulem Margaret Thatcherová, léta v Downing Street, že celý Reaganův plán související s válkou galaxií a snahou přivést Sovětský svaz k hospodářskému kolapsu byl nejbrilantnějším plánem této administrativy a že vedl ve svých důsledcích k pádu socialismu v Evropě.
V kapitole XVI své knihy vysvětluje podíl své vlády na Strategické obranné iniciativě.
Její realizace byla podle názoru Thatcherové, Reaganovým „nejvýznamnějším rozhodnutím“, které se „ukázalo jako klíčové ve vítězství západu ve studené válce“. Vnesla do sovětské společnosti „další ekonomické tlaky a větší tvrdost“, a konec konců „byly její technologické a finanční důsledky pro SSSR devastující“.
V pododdíle „Přehodnocování Sovětského svazu“ popisuje sérii úvah, jejichž podstata je obsažena v doslovné citaci výňatku z dlouhé pasáže, který je svědectvím onoho brutálního spiknutí.
„Na začátku roku 1983 si Sověti museli začít uvědomovat, že jejich hra s manipulací a zastrašováním brzy skončí. Evropské vlády nebyly ochotny padnout do pasti nastražené návrhem na vytvoření „bezatomové oblasti“ v Evropě. Přípravy na představení střel Cruiser a Pershing pokračovaly. V březnu prezident Reagan zveřejnil plány Spojených států na realizaci Strategické obranné iniciativy (SDI), jejíž technologické a finanční důsledky měly být pro SSSR devastující“.
„/.../ ani v nejmenším jsem nepochybovala o správnosti jeho odhodlání program prosadit Při pohledu nazpět je mi nyní jasné, že prvotní rozhodnutí Ronalda Reagana o Strategické obranné iniciativě bylo tím nejdůležitějším za dobu jeho působení v prezidentském úřadu“.
„Při formulování našeho pohledu na Strategickou obrannou iniciativu jsem měla na zřeteli čtyři různé aspekty. Prvním byla ona sama jako taková.“
„Cílem Strategické obranné iniciativy Spojených států bylo, rozvinout novou a daleko efektivnější obranu proti balistickým střelám.“
„Toto pojetí obrany vycházelo ze schopnosti napadnout odpálené balistické střely v jakékoli fázi letu, od startu, kdy je raketa a všechny její hlavice a součásti pohromadě, až po návrat do pozemské atmosféry cestou k cíli.“
„Druhý aspekt, k němuž bylo nutné přihlédnout, byly platné mezinárodní smlouvy omezující rozmisťování kosmických zbraní a systémů protibalistických střel. Dohoda o omezení systémů protibalistických střel z roku 1972, upravená Protokolem z roku 1974 dovolovala Spojeným státům a Sovětskému svazu instalovat na obranu svých sil s mezikontinentálními balistickými střelami pevný systém protibalistických střel až se stovkou raketometů.“
„Britský Úřad pro zahraniční vztahy a Ministerstvo obrany se vždy snažilo prosazovat co nejužší možný výklad, který by ovšem znamenal, jak soudili Američané – výstižně, řekla bych –, že by se Strategická obranná iniciativu už narodila mrtvá. Vždy jsem se snažila od této rétoriky distancovat a v soukromí i na veřejnosti jsem dávala jasně najevo, že se o nějakém systému nedá říci, že bylo ověřování jeho použitelnosti dokončeno, dokud nebyl úspěšně odzkoušen. Tato zdánlivě technická otázka, obsažená v pozadí této rétoriky, byla ve skutečnosti evidentně záležitostí selského rozumu. Na Summitu v Reykjavíku se stala bodem rozdělujícím Spojené státy a SSSR, a proto velmi důležitým.“
Třetím aspektem k posouzení byla relativní síla obou stran v oblasti protibalistické obrany. Pouze Sovětský svaz měl v okolí Moskvy systém protibalistických střel (známý jako GALOSH), který byl v té době zdokonalován. Američané nikdy ekvivalentní systém neinstalovali.“
„Sověti se také dostali dál v protisatelitních zbraních. Existoval tedy pádný argument, že Sověti již v celé této oblasti získali nepřípustný náskok“.
„Čtvrtým aspektem byl odrazovací účinek Strategické obranné iniciativy. Zpočátku mi byla značně sympatická filosofie ražená po Dohodě o omezení systémů protibalistických střel - totiž že čím ultramodernější a účinnější bude obrana proti jaderným raketám, tím silnější bude tlak na získání mimořádně nákladných špičkových technologií pro jaderné zbraně. Vždy jsem věřila v určitou variantu tzv. doktríny „zaručeného vzájemného zničení“ (anglická zkratka MAD). Hrozba toho, co raději nazývám „nepřijatelným zničením“, k němuž by došlo po vzájemném jaderném útoku, je tak velká, že jaderné zbraně představují účinný prvek k odvrácení války, a to nejen atomové, nýbrž i konvenční.“
„Brzy jsem začala chápat, že Strategická obranná iniciativa jaderné odrazování neoslabí, nýbrž že ho posílí. Na rozdíl od prezidenta Reagana a dalších členů jeho administrativy jsem nikdy nevěřila, že Strategická obranná iniciativa by mohla skýtat stoprocentní ochranu, ovšem umožnila by dostatečnému počtu amerických raket přežít první úder Sovětů“.
„Téma Strategické obranné iniciativy dominovalo v mých jednáních s prezidentem Reaganem a členy jeho administrativy při mé cestě do Camp Davidu v sobotu 22.prosince 1984, kde jsem informovala Američany o svých předcházejících jednáních s panem Gorbačovem. To bylo poprvé, kdy jsem prezidenta Reagana slyšela mluvit o strategické obraně. Hovořil o ní zaníceně. Právě prožíval svou nejidealističtější fázi. Zdůrazňoval, že Strategická obranná iniciativa se stane obranným systémem a že jejím cílem není získat pro Spojené státy jednostrannou výhodu. A nejen to, řekl, že pokud bude Strategická obranná iniciativa úspěšná, je ochoten jí dát mezinárodní rozměr, aby sloužila všem zemím, a totéž řekl panu Gromykovi. Potvrdil svůj dlouhodobý záměr zcela odstranit jaderné zbraně.“
„Tyto úvahy mne znervóznily. Hrozila jsem se pomyšlení, že by Spojené státy byly ochotné hodit přes palubu převahu v technologické oblasti získanou po tak urputném boji a dát ji k dispozici celému světu.“
„Co jsem vyslechla, když jsme se v diskusi dostali spíše k reálným možnostem než k široké koncepci, bylo uklidňující. President Reagan nepředstíral, že vědí, kam až může výzkum vést. Zdůraznil však – vedle předcházejících argumentů hovořících pro Strategickou obrannou iniciativu - , že udržet tempo se Spojenými státy bude pro Sovětský svaz znamenat ekonomický tlak. Argumentoval, že prakticky neexistuje mez, kam až by sovětská vláda mohla svůj národ tvrdou cestou zavést.“
„Zatímco jsem hovořila s poradcem pro národní bezpečnost Budem McFarlanem, dělala jsem si poznámky k těm čtyřem bodům, které jsem považovala za klíčové“.
„Moji spolupracovníci později doplní podrobnosti. Prezident a já jsme dojednali text, který se zabýval politikou.“
„Hlavní část mého prohlášení uvádí:
„Hovořila jsem s prezidentem o svém pevném přesvědčení, že výzkumný program ke Strategické obranné iniciativě by měl pokračovat. Tento výzkum je, samozřejmě, podle platných dohod mezi Spojenými státy a Sovětským svazem přípustný. A my, samozřejmě, víme, že Rusové již mají svůj program výzkumu a podle názoru Spojených států zašli mnohem dál než k výzkumu. Shodli jsme se na čtyřech bodech.: 1. Cílem Spojených států, Západu, není dosažení převahy, nýbrž zachování rovnováhy vzhledem k pokrokům Sovětů. 2. Rozvinutí Strategické obranné iniciativy musí být, vzhledem k závazkům vyplývajícím z dohod, předmětem jednání. 3. Všeobecným cílem je nikoli podrýt, nýbrž posílit odvrácení (válečného střetu). 4. Jednání mezi Východem a Západem musí směřovat k dosažení bezpečnosti při sníženém počtu útočných systémů na obou stranách. To bude cílem obnovených jednání mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o kontrole zbrojení, které vítám.
KNIHA ODKAZ Z POPELA OD TIMA WEINERA, STUDIE O TAJNÝCH PROGRAMECH SPOJENÝCH STÁTŮ
„Později jsem se dozvěděla, že George Schultz – tehdejší státní tajemník - soudí, že jsem svou formulací nahrála na příliš velký ústupek ze strany Američanů. Avšak všem – nám i jim – byla stanovena jasná a obhajitelná linie a pomohlo to uklidnit evropské členy NATO. Velmi produktivní pracovní den.“
O něco dál, v podkapitole „Návštěva Washingtonu: únor 1985“, Margaret Thatcherová píše:
„Washington jsem znovu navštívila v únoru 1985. Jednání o zbraních mezi Američany a Sovětským svazem již byla obnovena, avšak o Strategické obranné iniciativě se nadále bouřlivě diskutovalo. Měla jsem vystoupit na společném jednání Kongresu ráno ve středu 20. února a z Londýna jsem vezla jako dárek bronzovou sochu Winstona Churchilla, jenž byl před mnoha lety rovněž poctěn takovýmto pozváním. Pracovala jsem na tom projevu zvláště usilovně. Při jeho přednesu jsem měla používat čtecí zařízení. Věděla jsem, že Kongres zažil dokonalé projevy v přednesu samotného „Velkého sdělovatele“ a že budu mít náročné publikum. Takže jsem se rozhodla četbu textu zkoušet, dokud ho nedokážu přednést se správnou intonací a důrazem. Musím podotknout, že přednes ze čtecího zařízení vyžaduje zcela odlišnou techniku, než podle poznámek. Prezident Reagan mi vlastně půjčil svoje čtecí zařízení a já jsem si ho vzala na britské velvyslanectví, kde jsem byla ubytovaná. Harvey Thomas, který mne doprovázel, vše zajistil a bez ohledu na nějaké časové posuny jsem do 4 hodin ráno zkoušela. Nešla jsem spát a začala nový pracovní den se svou obvyklou černou kávou a vitamínovými tabletami, potom jsem od 6.45 poskytla televizní interview, zašla ke kadeřnici a v 10.30 jsem byla připravená vyrazit do Kapitolu. Využila jsem svého projevu, který se zeširoka zabýval mezinárodními otázkami, abych silně podpořila Strategickou obrannou iniciativu. Dostalo se mi úžasného přijetí.“
„Následující měsíc (v březnu 1985) došlo k úmrtí pana Černěnka a bez velkého zdržení k nástupu pana Gorbačova do vedení Sovětského svazu. Zase jednou jsem se účastnila pohřbu v Moskvě. Počasí bylo dokonce ještě studenější než na pohřbu Jurije Andropova. Pan Gorbačov musel přijmout množství zahraničních představitelů. Ale ten den jsem s ním měla téměř hodinový rozhovor v salonku sv. Kateřiny v Kremlu. Atmosféra byla formálnější než v Chequers (oficiální venkovská rezidence britských premiérů od roku 1921) a mlčenlivá, sardonická přítomnost pana Gromyka také nepomáhala. Avšak podařilo se mi vyložit jim politické důsledky politiky, kterou jsme v prosinci předešlého roku dohodli s prezidentem Reaganem v Camp Davidu. Bylo jasné, že Strategická obranná iniciativa je nyní hlavní starostí Sovětů v oblasti kontroly zbrojení. Jak jsme očekávali, pan Gorbačov přinesl do sovětské vlády nový styl. Otevřeně hovořil o hrozném stavu sovětské ekonomiky, i když se v této etapě ještě opíral o metody pana Andropova založené spíše na zvyšování efektivnosti než na radikální reformě. Příkladem toho byla drakonická opatření proti alkoholismu, která Gorbačov přijal. Rok však plynul a v podmínkách Sovětského svazu se neobjevovaly žádné známky zlepšení. Jak naznačil v jedné ze svých prvních zpráv náš nový a velký velvyslanec v Moskvě, Brian Cartledge, který byl mým osobním tajemníkem pro zahraniční vztahy, když jsem se poprvé stala premiérkou, šlo o cosi jako „zítra kompot a mezitím, dnes, žádná vodka“.
„Vztahy Velké Británie se Sovětským svazem vstoupily do období zřetelného ochlazení v důsledku mnou schváleného vyhoštění sovětských pracovníků, kteří prováděli špionáž.“
„V listopadu uskutečnili prezident Reagan a pan Gorbačov své první setkání v Ženevě. Jeho výsledky byly slabé – Sověti naléhali, aby byly strategické jaderné zbraně vázány na zastavení výzkumů ke Strategické obranné iniciativě –, avšak mezi oběma představiteli brzy vznikly osobní sympatie. Byla vyjádřena určitá obava, že by prohnaný mladý sovětský protějšek mohl Ronalda Reagana svou zdatností překonat. Nestalo se však, což mne naprosto nepřekvapilo, neboť v prvních letech, kdy předsedal odborům filmových umělců, získal Ronald Reagan obrovskou praxi při jednání syndikátu postaveném na realistických základech – a nikdo nebyl realističtější než pan Gorbačov.“
„Během roku 1986 prokázal pan Gorbačov velkou šikovnost, když předložil lákavé, avšak neakceptovatelné návrhy kontroly zbrojení, aby zjistil názor veřejnosti na západě. Sověti mluvili relativně málo o vazbě mezi Strategickou obrannou iniciativou a snižováním atomových zbraní. Neměli ovšem žádný důvod, aby věřili, že Američané jsou ochotni zastavit nebo zrušit výzkum kolem Strategické obranné iniciativy. Koncem toho roku bylo dohodnuto, že se prezident Reagan a pan Gorbačov – se svými ministry zahraničních věcí - sejdou v Reykjavíku na Islandu, aby projednali zásadní návrhy.“
„Skutečnost byla taková, že jsme nemohli zadržet výzkum nových druhů zbraní. Museli jsme být prvními, kdo je získá. Nelze zastavit vědu: nezastaví se, jen proto, že bude ignorována.“
„Při zpětném pohledu lze říci, že Summit v Reykjavíku o víkendu 11. a 12. října (1986) měl naprosto jiný význam, než mu přikládala většina tehdejších komentátorů. Na Američany byla připravena past. Během summitu dělali Sověti stále větší ústupky. Poprvé souhlasili, že budou britské a francouzské odrazovací prvky vyjmuty z jednání o jaderných silách středního dosahu, a že snížení strategických jaderných zbraní musí ponechat oběma stranám stejné množství – že tedy nepůjde o procentuální snížení, které by Sovětům nechalo zřetelnou výhodu. Významné ústupky udělali i v relativních počtech nukleárních zbraní středního dosahu. Když se summit blížil k závěru, navrhl Reagan dohodu, aby se celý arzenál strategických nukleárních zbraní – bombardérů, raket Cruiser a balistických střel dlouhého doletu snížil na polovinu během pěti let a nejsilnější z těchto zbraní, strategické balistické rakety, byly odstraněny do deseti let. Pan Gorbačov byl ještě ambicióznější: chtěl, aby byly odstraněny veškeré strategické nukleární zbraně do deseti let.“
„A pak najednou, na samém konci, past sklapla. Prezident Reagan souhlasil, že během desetiletého období obě strany dohodnou, že neodstoupí od Dohody o omezení systémů protibalistických střel, i když bude povolen vývoj a zkoušky slučitelné s touto smlouvou.“
Reagan ovšem projevil podivnou amnézii ve věci rozbušky ekonomicky mimořádně nákladné a ostré vojenské soutěže, do níž byl SSSR zavlečen. Jeho zveřejněný deník se vůbec nezmiňuje o složce Farewell. Ve svých každodenních poznámkách, které byly letos zveřejněny, říká Ronald Reagan v souvislosti se svým pobytem v Montebello:
„Neděle 19. července (1981)
Hotel je skvělé inženýrské dílo, vybudované ze samých kmenů. Největší srub na světě.
Měl jsem setkání s kancléřem Schmnidtem (šéfem německé vlády) Byl opravdu deprimovaný a pesimisticky naladěný, pokud jde o svět.
Potom jsem se setkal s prezidentem Mitterrandem, vyložil jsem mu náš ekonomický program a že nemáme nic společného s vysokými úrokovými měrami.
Ten večer večeřelo jen nás 8. Sedm šéfů států a prezident Evropského společenství. Především díky návrhu premiérky Thatcherové se z toho stal skutečně neformální rozhovor o ekonomických otázkách.“
O konečném výsledku velké konspirace a šílených a nákladných závodů ve zbrojení, v nichž byl Sovětský svaz v ekonomické rovině smrtelně zraněn, vypráví v úvodu ke knize Thomase C. Reeda George H. W. Bush, první prezident z dynastie Bushů, který se skutečně zúčastnil 2. světová války. Doslova píše.
„Studená válka byla bojem o samotnou duši lidstva. Byl to boj o způsob života definovaný na jedné straně svobodu a na straně druhé, represí. Myslím, že jsme již zapomněli, jak dlouhý a tvrdý boj to byl a jak blízko jsme někdy stáli k jaderné katastrofě. Fakt, že k ní nedošlo, svědčí o tom, jak čestní byli mužové a ženy na obou stranách, kteří postupovali v okamžicích krize – podle svého soudu - uvážlivě a správně.“
„Tento konflikt mezi supervelmocemi, které přežily 2. světovou válku, začal, když jsem se vracel z války domů. V roce 1948, kdy jsem dostudoval Universitu Yale, se Sověti pokusili odříznout západu přístup k Berlínu. Tato blokáda vedla k vytvoření NATO, poté následovala první zkouška sovětské atomové pumy a krvavou podobu nabyl (konflikt) invazí do Jižní Koreji. Následovala čtyři desetiletí atomových hrozeb, válek, v nichž každá velmoc podporovala opačnou stranu, a ekonomického strádání.
Měl jsem to privilegium být prezidentem Spojených států, když to vše dospělo ke svému konci. Na podzim 1989 se satelitní státy začaly osvobozovat a Polskem, Maďarskem, Československem a Rumunskem se šířily převážně nenásilné revoluce. Když padla berlínská zeď, věděli jsme, že se konec blíží.
Ještě dva roky trvalo, než se rozpadlo Leninovo a Stalinovo impérium. Já jsem tu dobrou zprávu dostal prostřednictvím dvou telefonátů. První mi přišel 8. prosince 1991, když mi volal Boris Jelcin z loveckého pavilonu blízko Brestu v Bělorusku. Jelcin, krátce předtím zvolený za prezidenta Ruské republiky předtím jednal s Leonidem Kravčukem, prezidentem Ukrajiny, a Stanislavem Šuščevikem, prezidentem Běloruska. ´Dnes došlo k velmi významné události pro naši zemi´, řekl Jelcin. ´Chtěl jsem Vás o ní informovat sám, než se o ní dozvíte z tisku´. A pak mi dal zprávu: Prezidenti Ruska, Běloruska a Ukrajiny rozhodli o rozpuštění Sovětského svazu.
Dva týdny poté mi rozpad bývalého Sovětského svazu potvrdil druhý telefonát. Michail Gorbačov se se mnou spojil v Camp Davidu ráno o vánocích 1991. Popřál mně a Barbaře šťastné vánoce a mně potom stručně shrnul, co se v jeho zemi odehrálo: Sovětský svaz přestal existovat. On právě vystoupil v národní televizi, aby tuto skutečnost potvrdil, a přenesl kontrolu nad sovětskými jadernými zbraněmi na prezidenta Ruska. ´Můžete si vychutnat klidný vánoční večer´, řekl nám. A tak to všechno skončilo.“
Ze článku otištěného v The New York Times vyplývá, že v operaci bylo použito téměř všech dostupných zbraní CIA – psychologické války, sabotáží, ekonomické války, strategického klamání, kontrašpionáže, kybernetické války -, to vše ve spolupráci s Národní bezpečnostní radou, Pentagonem a FBI. Byl zničen silný tým sovětské špionáže, poškozena ekonomika a destabilizováno státní zřízení této země. Byl to naprostý úspěch. Kdyby tomu bylo naopak (Sověti by porazili Američany), bývalo by se to dalo vykládat jak teroristický čin.
O této otázce se hovoří i v další knize nazvané Odkaz z popela, která byla vydána nedávno. Na záložce knihy se uvádí, že „Tim Weiner je reportér The New York Times, který píše dvacet let o amerických tajných službách, získal Pulitzerovu cenu za svou práci o tajných programech národní bezpečnosti. Navštívil Afganistán a další země, aby z první ruky hledal svědectví o tajných operacích CIA. Toto je jeho třetí kniha.“
„Odkaz z popela vychází z více než 50 000 dokumentů, především z archívů samotné CIA a ze stovek interview s veterány této agentury, včetně deseti ředitelů. Představuje nám pohled na CIA od jejího vytvoření po 2. světové válce, přes její bitvy během studené války, až po válku proti terorismu zahájenou 11. září 2001“.
Článek Jeremyho Allisona otištěný v Rebeliónu v červnu 2006 a články Rosy Miriam Elizaldeové z 3. a 10. září 2007 na tyto skutečnosti poukazují a podtrhují myšlenku jednoho z tvůrců volného softwaru, který řekl, že: „čím složitější jsou technologie, tím obtížnější bude takovéto akce odhalit“.
Rosa Miriam zveřejnila dva jednoduché články sotva o pěti stranách. Kdyby chtěla, může napsat mnohastránkovou knihu. Dobře si ji pamatuji ode dne, kdy se mně jako velmi mladá žurnalistka přímo na tiskové konference před 15 lety dychtivě zeptala, zda si myslím, že dokážeme překonat speciální období, které se na nás valí po zániku socialistického tábora.
SSSR se s třeskem rozpadl. Od té doby jsme vychovali statisíce mladých lidí na vysokých školách. Jakou jinou ideologickou zbraň můžeme mít, než nejvyšší úroveň uvědomělosti! Měli jsme ji, když jsme byli národem tvořeným ve své většině negramotnými nebo pologramotnými. Chce-li někdo poznat opravdové šelmy, nechť nechá člověka, aby v něm převládly jeho pudy. O tom by bylo možné hovořit dlouho.
V současnosti je svět ohrožován ničivou ekonomickou krizí. Vláda Spojených států vynakládá nepředstavitelné ekonomické prostředky, aby uhájila své právo, které narušuje svrchovanost všech ostatních zemí – dál nakupovat za papírové bankovky suroviny, energii, špičkové průmyslové technologie, nejproduktivnější půdu a nejmodernější nemovitosti naší planety.
Fidel Castro
18. září 2007
