Téma, jímž se hodlám zabývat, by nebylo možné pochopit bez určitých elementárních znalostí historie.
V Evropě o Číně slyšeli už dávno. Na podzim roku 1298 Marco Polo vyprávěl úžasné věci o podivuhodné zemi, kterou nazval Kitaj. Inteligentní a odvážný mořeplavec Kolumbus měl informace o tom, že Řekové věděli, že Země je kulatá. Jeho vlastní pozorování ho vedla k tomu, že s těmito teoriemi souhlasil. Vymyslel plán, jak se dostat na Dálný východ tím, že popluje na západ od Evropy. S přílišným optimismem vypočítal vzdálenost, která je (ve skutečnost) několikanásobě větší. Aniž to tušil, do cesty se mu mezi Atlantickým a Tichým oceánem postavil náš kontinent. Jím plánovanou cestu uskutečnil Magallanes, i když zemřel ještě před návratem do Evropy. Cena získaného koření, jako předzvěst budoucích kolosálních zisků, stačila na úhradu expedice, na níž se vydalo několik lodí, ale vrátila se jediná.
Od té doby se svět začal rychlým tempem měnit. Znovu přišly ke slovu staré formy vykořisťování, od otroctví až po feudální službu, planetou se šířila nová náboženství.
Z tohoto přetavování kultur a událostí, doprovázeného technickým pokrokem a vědeckými objevy, se zrodil současný svět, který by nebylo možné pochopit bez alespoň minimálních znalostí historických reálií.
Koloniální velmoci jako Španělsko, Anglie a další evropské národy kontrolovaly mezinárodní obchod s jeho výhodami i nevýhodami. Zejména Anglie začala brzy ovládat jihovýchod, jih a jihozápad Asie, ale také Indonésii, Austrálii a Nový Zéland a svou nadvládu šířila silou na všechny strany. Kolonizátorům ještě zbývalo podrobit si Čínu, gigantickou zemi s tisíciletou kulturou a pohádkovými přírodními a lidskými zdroji.
Přímý obchod mezi Evropou a Čínou započal v 16. století poté, co Portugalci zřídili obchodní enklávu v indickém Goa a v Macau na jihu Číny.
Španělská nadvláda na Filipínách umožnila urychlenou výměnu s touto velkou asijskou zemí. Dynastie Qing vládnoucí v Číně se pokusila tento typ nepříznivých obchodních operací se zahraničím všemožně omezit. Povoleny byly pouze v přístavu Kanton, nyní Guangzhou. Velká Británie a Španělsko vykazovaly velký (obchodní) deficit, vzhledem k nízké poptávce této obrovské asijské země po anglickém zboží vyráběném v metropoli nebo po španělských produktech z Nového světa, pro Čínu nepodstatných. Obě tedy začaly prodávat opium.
Obchod s opiem ve velkém byl zpočátku ovládán Holanďany z Jakarty v Indonésii. Angličané sledovali téměř 400-procentní zisky. Jejich export opia, který v roce 1730 činil 15 tun, vzrostl v roce 1773 na 75 tun dopravovaných v bednách po 70 kg. Za ně nakupovali porcelán, hedvábí, koření a čínský čaj. Evropskou měnou při nákupu čínského zboží nebylo zlato, ale opium.
Vzhledem k bezuzdnému zneužívání obchodu s opiem v Číně, přikázal císař Daoguang na jaře 1830 císařskému úředníkovi Lin Hse Tsuovi, aby toto zlo vymýtil. Ten dal zničit 20 tisíc beden opia. Lin Hse Tsu se obrátil dopisem na královnu Viktorii a žádal ji, aby byly respektovány mezinárodní normy a nebylo dovoleno obchodovat s toxickými drogami.
Anglickou odpovědí byly opiové války. První z nich trvala tři roky (1839-1842). Druhá, k níž se připojila Francie, čtyři roky (1856-1860). Jsou známé také jako anglo-čínské války.
Spojené království přinutilo Čínu podepsat nerovné dohody, které ji zavazovaly k otevření několika přístavů zahraničnímu obchodu a k předání Hongkongu. Nerovné podmínky obchodní výměny si poté podle anglického vzoru prosadila řada dalších zemí.
Toto ponížení přispělo k povstání Tchaj-pchingů v letech 1850-1864, povstání boxerů v letech 1899 až 1901 a nakonec, v roce 1911 k pádu dynastie Qing, jež se z různých důvodů – mimo jiné pro svou slabost vůči zahraničním mocnostem – stala v Číně velmi nepopulární.
A co Japonsko?
Tato země se starobylou kulturou, velmi pracovitá jako další národy regionu, vzdorovala „západní civilizaci“ a déle než 200 let – mimo jiné v důsledku chaosu ve vnitřní administrativě – zůstala hermeticky uzavřena zahraničnímu obchodu.
V roce 1854, po předchozí průzkumné cestě čtyř dělových člunů, přiměly námořní síly Spojených států pod velením komodora Matthewa Perryho pod hrozbou ostřelování japonského obyvatelstva, které bylo před moderní technikou těchto lodí bezbranné, šogúny, aby jménem císaře podepsali 31.března 1854 Kanagawskou smlouvu. Tak byl do Japonsku naroubován kapitalistický obchod a západní technologie. Evropanům tehdy nebyly známy schopnosti Japonců rozvíjet se na tomto poli.
Po Američanech přišli zástupci ruského impéria z Dálného východu, obávající se, že Spojené státy, jimž později – 18. října 1867 – prodali Aljašku, je v obchodní výměně s Japonskem předběhnou. Brzy do země za stejným účelem dorazila Velká Británie a ostatní evropské kolonizátorské země
Během americké intervence v roce 1862 obsadil Perry několik částí Mexika. Tato země nakonec ve válce ztratila přes 50 % svého území – právě ty oblasti, kde byla soustředěna velká ložiska ropy a plynu, i když tehdy bylo hlavním cílem dobyvatelů zlato a území pro expanzi, nikoli palivo.
První čínsko-japonská válka byla oficiálně vyhlášena 1.srpna 1984. Japonsko se tehdy chtělo zmocnit Koreje, státu poplatného a podřízeného Číně. S vyspělejší výzbrojí a technikou porazilo čínské síly v několika bitvách v blízkosti Soulu a Pchjongjangu. Další vojenská vítězství mu otevřela cestu k čínskému území.
V listopadu stejného roku obsadilo Port Arthur, současný Lu-šun. V ústí řeky Jalu a na námořní základně Weihaiwei japonské těžké dělostřelectvo překvapivým pozemním útokem z Liaotungského poloostrova zničilo flotilu napadené země.
Dynastie musela žádat o mír. Shimonosecká smlouva, která válku ukončila, byla podepsána v dubnu 1895. Čína byla donucena odstoupit Japonsku „na věčné časy“ Tchajwan, Liaotungský poloostrov a souostroví Peskadorských ostrovů, zaplatit válečné reparace ve výši 200 milionů stříbrných taelů a otevřít zahraničí čtyři přístavy. Rusko, Francie a Německo hájící své vlastní zájmy přiměly Japonsko vrátit Liaotungský poloostrov, za nějž dostalo dalších 30 milionů stříbrných taelů.
Než se zmíním o druhé čínsko-japonské válce, musím uvést jinou válečnickou epizodu s dvojím historickým významem. Odehrála se v letech 1904-1905 a nelze ji opomenout.
Po svém začlenění do ozbrojené civilizace a válek o rozdělení světa vyvolaných západem, Japonsko, které, jak bylo řečeno, již mělo za sebou první válku s Čínou, vybudovalo své námořní síly tak, aby mohlo ruskému impériu zasadit ránu se silou, jež málem předčasně vyvolala revoluci, kterou Lenin plánoval, když deset let předtím zakládal v Minsku stranu, jež později rozpoutá Říjnovou revoluci.
10. srpna 1904 Japonsko bez předchozího varování napadlo a zničilo v Shandongu Ruskou pacifickou flotilu. Ruský car Nikolaj II. rozzuřený útokem nařídil mobilizaci Pobaltské flotily a její přesun na Dálný východ. Byly najmuty konvoje uhelných lodí, aby včas dopravily náklad, který flotila potřebovala, zatímco plula ke svému vzdálenému cíli. Jedna z překládek uhlí musela být na diplomatický nátlak provedena na širém moři.
Na cestě k jihu Číny zamířili Rusové do přístavu Vladivostok, který byl jako jediný k dispozici pro operace flotily. K dosažení cíle se nabízely tři trasy - nejlepší varianta vedla k Cušimě, další dvě předpokládaly plout východně od Japonska se zvýšeným rizikem a při enormním vyčerpání lodí a posádek. Japonský admirál byl stejného názoru a připravil plán pro tuto variantu. Rozmístil své lodi tak, aby po obratu ve směru „U“ všechny lodi japonské flotily, většinou křižníky, byly ve vzdálenosti asi 6 tisíc metrů od protivníkových lodí, spíše bitevních. Ty se tak ocitly v dosahu japonských křižníků, jejichž posádky byly dobře vycvičené v používání svých děl. Po dlouhé plavbě pluly ruské bitevní lodi jen rychlostí 8 uzlů, oproti 16 uzlům lodí japonských.
Tato vojenská operace je známa pod názvem Cušimská bitva. Odehrála se 27. a 28. května 1905.
Na straně ruského impéria se jí zúčastnilo 11 bitevních lodí a 8 křižníků.
Velitel flotily: admirál Zinovij Rožděstvenskij.
Ztráty: 4380 mužů, 5917 zraněných, 21 lodí potopeno, 7 zajato a 6 vyřazeno z provozu.
Na straně japonského císařství se zúčastnily: 4 bitevní lodi a 27 křižníků.
Velitel flotily: Admirál Heihachiro Togo.
Ztráty: 117 mrtvých, 583 zraněných a 3 torpédovky potopeny.
Baltická flotila byla zničena. Napoleon by to byl označil za námořní Slavkov.
Každý si dokáže představit, jak hlubokou ránu zasadila tato dramatická událost tradiční ruské hrdosti a patriotismu.
Po bitvě se Japonsko stalo obávanou námořní velmocí, soupeřící s Velkou Británií a Německem a soutěžící se Spojenými státy.
V dalších letech Japonsko povýšilo bitevní lodi na hlavní zbraň. Vytklo si za cíl znásobit sílu japonského císařského námořnictva. Objednalo a zaplatilo v britských loděnicích stavbu speciálního křižníku se záměrem vyrábět později v japonských loděnicích jeho kopie. Později vyráběli bitevní lodi, které své současníky předčily v síle a pancéřování.
Ve 30. letech nebyl na Zemi jiný národ, který by se japonským námořním inženýrům v konstrukci válečných lodí vyrovnal.
To vysvětluje smělou operaci, kterou jednoho dne zaútočili na svého učitele a rivala, Spojené státy, jež je v osobě komodora Perryho uvedly na válečnou stezku.
Zítra budu pokračovat.
Fidel Castro
30. března 2008
