Skoro nebudu mluvit o kubánském lidu, který jednoho dne
smetl ve své vlasti nadvládu Spojených států v době, kdy imperialistický systém
dosáhl vrcholu své moci.
Muži a ženy nejrůznějšího věku defilovaly na 1. máje těmi
nejsymboličtějšími náměstími všech provincií země.
Naše revoluce vzešla v místě pro impérium nejméně
očekávaném, na polokouli, kde se chovalo jako absolutní pán.
Kuba byla poslední zemí, jež se osvobodila od španělského
koloniálního jha a první, která setřásla nenáviděné imperialistické poručnictví.
Dnes myslím především na bratrskou Bolívarovskou republiku
Venezuelu a její hrdinný boj proti nemilosrdnému rabování zdrojů, jimiž příroda
obdařila tento ušlechtilý a obětavý národ , který jednoho dne přivedl své
vojáky do odlehlých koutů tohoto kontinentu, aby srazil na kolena španělskou
vojenskou moc.
Kuba nepotřebuje vysvětlovat, proč jsme byli solidární, a
nejen se všemi zeměmi této polokoule, ale i s mnohými v Africe a dalších
částech světa.
Bolívarovská revoluce byla také solidární s naší vlastí a
její podpora naší zemi se v letech speciálního období stala skutečností
obrovského významu. Tato spolupráce však nebyla odpovědí na nějakou žádost z
kubánské strany a stejně tak nebyla kladena žádná podmínka národům, které
požádaly o naše vzdělávací nebo lékařské služby. Venezuele bychom poskytli
maximální pomoc za všech okolností.
Spolupráci s dalšími vykořisťovanými a chudými národy
chápali kubánští revolucionáři vždy jako politickou zásadu a povinnost vůči
lidstvu.
Vždy mne nesmírně uspokojuje sledovat na kanálech
Venezuelské televize a Telesur hluboký dopad, jenž měl u bratrského národa
Venezuely Ústavní zákon o práci vydaný bolívarovským předákem a prezidentem
republiky Hugem Chávezem Fríasem. Nikdy jsem na politické scéně naší polokoule
nic podobného neviděl.
Sledoval jsem obrovské davy lidí na náměstích a v ulicích
Caracasu a zvláště spontánní slova občanů, s nimiž dělali rozhovory. Málokdy a
možná nikdy jsem neviděl tolik emotivnosti a naděje vkládané do jejich slov.
Jasně bylo vidět, že naprostou většinu obyvatel tvoří prostí pracující. Plnou
silou probíhá skutečná bitva idejí.
Ekvádorský prezident Rafael Correa prohlásil odvážně, že
spíše než epochu změny prožíváme změnu epochy. Rafael Correa i Hugo Chávez jsou
křesťané. A Obama je potom co? V co věří?
V době prvního výročí zavraždění Bin Ládina se Obama
předhání se svým protivníkem Mittem Romneym v ospravedlňování tohoto činu,
spáchaného v objektu nedaleko pakistánské Vojenské akademie, v muslimské zemi,
která je spojencem USA.
Marx a Engels nikdy nemluvili o vraždách buržujů. Podle
staré buržoazní představy soudci soudili, kati popravovali.
Obama bezpochyby byl křesťan. U jednoho z proudů tohoto
náboženství se vyučil řemeslu, jak předávat své myšlenky, umění, které mu hodně
posloužilo při jeho rychlém vzestupu na žebříčku vedení jeho strany.
V zásadní Filadelfské deklaraci z července 1776 se uvádělo,
že všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní a stvořitel všechny nadal
určitými právy. Jak je známo, tři čtvrtě století po získání nezávislosti byli
černí otroci stále prodáváni na veřejných náměstích i se svými ženami a dětmi a
téměř dvě století nato měl nositel Nobelovy ceny míru Martin Luther King sen,
ale byl zavražděn.
Porota v Oslo udělila jednu cenu Obamovi, stal se téměř
legendou. Ale miliony lidí musely vidět scény, jak nositel Nobelovy ceny Barack
Obama cestuje urychleně do Afganistánu, jako by svět nic nevěděl o masových
vraždách, pálení knih pro muslimy posvátných a zneuctění těl zavražděných lidí.
Nikdo čestný nebude nikdy souhlasit s teroristickými činy,
ale má snad prezident Spojených států právo soudit a právo zabíjet, být soudem
a současně katem a provádět takové zločiny v zemi a proti lidu na opačném konci
planety?
Viděli jsme prezidenta Spojených států klusat vzhůru po
strmém schodiště v košili s krátkými rukávy, rychlým krokem projít chodbou a
stanout, aby promluvil do duše početnému kontingentu vojáků, kteří s nechutí
tleskali slovům ctěného prezidenta. Ti muži nebyli všichni rodilí američtí
občané. Myslel jsem na kolosální výdaje, které to s sebou nese a které svět
zaplatí, protože kdo nese tyto obrovské náklady, překračující již 15 bilionů
dolarů? Právě to nabízí lidstvu vážený nositel Nobelovy ceny míru.
Fidel Castro
3. května 2012
