Od prvních let kubánské revoluce se rozvíjelo silné
internacionální cítění, jehož kořeny tkvěly v početném kontingentu Kubánců -
účastníků protifašistického boje španělského lidu - a jež převzalo nejlepší
tradice světového dělnického hnutí.
O své spolupráci s jinými národy se zpravidla příliš
nešíříme, i když na druhou stranu nelze zabránit, aby o ní tisk občas psal.
Vychází s hlubokých citů, které nikterak nesouvisí s publicitou.
Někdo se zeptá, jak je možné, že malá země s malými zdroji
dokáže realizovat tak rozsáhlé úkoly na tak zásadních polích, jako je vzdělání
a zdravotnictví, bez nichž si současnou společnost nelze představit.
Člověk vytváří nezbytné statky a služby od dob, kdy žije ve
společnosti, a ta se po mnoho tisíc let vyvíjela od nejelementárnějších forem
až po ty nejvyspělejší. Nedílnou součástí tohoto rozvoje bylo vykořisťování
člověka člověkem, jak všichni víme, nebo bychom měli vědět. Rozdíly ve způsobu
pojímání reality závisely vždy na místě, které člověk ve společnosti zaujímal.
Bylo to považováno za cosi přirozeného a naprostá většina si to nikdy
neuvědomovala.
V době plného rozkvětu kapitalismu v Anglii, která ve světě,
kde již vládl kolonialismus a expansionismus, patřila spolu s USA a dalšími
evropskými státy k zemím na špici , Karel Marx, velký myslitel a badatel v
oblasti historie a ekonomie, na základě myšlenek nejváženějších soudobých
německých a anglických filosofů a ekonomů – jako byli Hegel, Adam Smith či
David Ricardo, s nimiž nesouhlasil – rozpracoval, napsal a v roce 1859
publikoval pod titulem Příspěvek ke kritice politické ekonomie své myšlenky o
výrobních vztazích v kapitalismu. V roce 1867 své myšlenky dále rozpracoval v
prvním svazku vrcholného díla, kterým se proslavil – Kapitálu. Větší část jeho
rozsáhlé knihy vydal na základě jeho zápisků a poznámek Engels, který jeho
myšlenky sdílel a po Marxově smrti v roce 1883 dílo jako prorok šířil.
To, co publikoval sám Marx, představuje vůbec nejserióznější
analýzu třídní společnosti a vykořisťování člověka člověkem. Tak se zrodil
marxismus – východisko revolučních hnutí a stran, jež si vytyčily za cíl
socialismus, včetně téměř všech sociálně demokratických stran, jež po vypuknutí
1. světové války zradily Marxovo a Engelsovo heslo - „proletáři všech zemí,
spojte se!“ - poprvé publikované v Komunistickém manifestu v roce 1848.
Jedna z pravd, které velký myslitel formuloval doslova
prostě, zní: „Ve společenské výrobě své doby lidé vstupují do určitých
nezbytných a na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů,odpovídajících
určitému stupni rozvoje materiálních výrobních sil.Vědomí člověka neurčuje jeho
bytí, nýbrž naopak, společenské bytí určuje jeho vědomí.Při dosažení určitého
stupně rozvoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu se
existujícími výrobními vztahy... Namísto formy rozvoje výrobních sil se tyto
vztahy stávají jejich překážkou, a tak se otevírá epocha sociální revoluce...
Žádná společenská formace nezmizí dřív, než se v ní rozvinou jí odpovídající
výrobní síly, a nové a vyšší výrobní vztahy se nikdy neobjeví dříve, než k tomu
uvnitř samotné staré společnosti uzrají materiální podmínky.“
Nedokázal bych tyto jasné a přesné pojmy vyjádřit jinými
slovy než Marx tak, aby jejich podstatu pochopil po elementárním výkladu svých
profesorů i kterýkoli z mladých Kubánců, kteří v sobotu 14. června vstoupili do
(Svazu) komunistické mládeže.
Konkrétně o vývoji třídního boji psal Marx v Třídním boji ve
Francii roku 1848 a
v 18. Brumairu Ludvíka Bonaparta - dvou vynikajících historických analýzách,
jež potěší každého čtenáře. Byl to opravdu génius.
Lenin, pokračovatel, který prohloubil Marxovo dialektické
myšlení a bádání, napsal dvě zásadní díla: Stát a revoluce a Imperialismus jako
nejvyšší stadium kapitalismu. Marxovy myšlenky, Říjnovou revolucí přenesené do
reálné praxe, byly dále rozvíjeny Mao Ce-tungem a dalšími revolučními předáky
třetího světa. Bez nich by na zadním dvorku Spojených států nevypukla ani
kubánská revoluce.
Kdyby se marxistické myšlení omezovalo prostě na tezi, že
„žádná společenská formace nezmizí dřív, než se v ní rozvinou jí odpovídající
výrobní síly“, měl by teoretik kapitalismu Francis Fukujama pravdu, když
hlásal, že zánik SSSR je koncem historie a ideologií a že musí ustat veškerý
odpor ke kapitalistickému způsobu výroby.
V době, kdy autor vědeckého socialismu formuloval své
myšlenky, nebyly ještě výrobní síly plně rozvinuté, technologie dosud nepřinesla
smrtonosné zbraně masového ničení schopné přivodit záhubu lidského druhu, nebyl
ovládnut kosmický prostor, neexistovalo bezbřehé plýtvání ropou, plynem a
neobnovitelnými fosilními palivy, klimatické změny nebyly známy v podobě, která
člověku připadá nekonečná, ani dosud nenastala světová potravinová krize, kdy
se o potraviny mají podělit nesčetné spalovací motory a populace šestkrát větší
než byla miliarda obyvatel planety v roce narození Karla Marxe.
Zkušenost socialistické Kuby spadá do období imperiální
nadvlády, která se rozšířila po celé Zemi.
Hovořím-li o uvědomění, nemám na mysli vůli schopnou změnit
realitu, nýbrž naopak poznání objektivní reality, jež rozhodne o dalším
postupu.
Desítky milionů lidí zemřely ve válce, kterou v polovině 20.
století vyvolal fašismus zrozený z protimarxistického jádra rozvinutého
kapitalismu, jak předvídal Lenin.
Na Kubě se stejně jako v jiných zemích třetího světa národně
osvobozenecký boj pod vedením středních vrstev a maloburžoazie spojil a
vzájemně umocnil s bojem za socialismus, který už vedly nejpokrokovější sektory
dělnické třídy a rolnictva. Zmírnily se také ideologické a třídní rozpory.
Objektivní a subjektivní faktory jednotlivých procesů se podstatně lišily.
Z posledního světového válečného střetnutí vzešly Spojené
národy a další mezinárodní organizace, v nichž mnozí spatřovali nové vědomí
planety. Byl to klam.
Fašismus, jehož nástroj nazval sám Hitler Národně
socialistickou stranou, se zrodil znovu, silnější a hrozivější, než kdy
předtím.
K čemu se odhodlá impérium, aby na naší polokouli
konkurovalo Kubě? Vyšle obrovskou loď přeměněnou na plovoucí nemocnici, která
pracuje v každé zemi 10 dnů. Určitému počtu lidí mohou pomoci, avšak problémy
celé země se tím ani zdaleka nevyřeší, nevykompenzují se „loupeže mozků“, ani
nepřipraví specialisté potřební k poskytovaní skutečných lékařských služeb
každý den v týdnu a v roce. Ani všechny letadlové lodi, které jsou nyní
nástroji vojenské intervence v různých oceánech Země, přeměněné na nemocnice by
nedokázaly tyto služby poskytnout milionům lidí, o něž pečují kubánští lékaři v
odloučených končinách světa, kde rodí ženy, rodí se děti a žijí nemocní, kteří
potřebují naléhavou péči.
Naše země dokazuje, že lze odolat veškerému nátlaku a
pomáhat jiným národům. Přemítal jsem o rozsahu naší spolupráce nejen v Bolívii,
ale i na Haiti, v Karibiku, v řadě zemí Střední a Jižní Ameriky, Afriky a
dokonce ve vzdálené Oceánii, 20.000 kilometrů daleko. Vzpomněl jsem si také
na Brigádu Henryho Reevea vysílanou při těžkých katastrofách našimi vlastními
letadly, která převážejí personál i další materiál.Na milion bezplatných
operací zraku ročně v Latinské Americe a Karibiku, o nichž mluvíme a zanedlouho
tohoto počtu dosáhneme. Mohou snad Spojené státy s Kubou soutěžit?
Budeme počítače používat nikoli k výrobě zbraní hromadného
ničení a k maření životů, nýbrž k předávání vědomostí jiným národům. Z
ekonomického pohledu nám rozvoj inteligence a uvědomělost našich spoluobčanů
díky revoluci umožňuje nejen spolupracovat bezplatně s národy, které to nejvíce
potřebují, ale také vyvážet odborné služby včetně zdravotnických do zemí, které
mají více prostředků než naše vlast. Na tomto poli nebudou Spojené státy nikdy
schopny Kubě konkurovat.
Naše malá země vytrvá.
Stručně řečeno – Mravenec zmohl víc než slon!
Fidel Castro
18. června 2008
