18. června 2008

Mravenec a slon

Od prvních let kubánské revoluce se rozvíjelo silné internacionální cítění, jehož kořeny tkvěly v početném kontingentu Kubánců - účastníků protifašistického boje španělského lidu - a jež převzalo nejlepší tradice světového dělnického hnutí.

O své spolupráci s jinými národy se zpravidla příliš nešíříme, i když na druhou stranu nelze zabránit, aby o ní tisk občas psal. Vychází s hlubokých citů, které nikterak nesouvisí s publicitou.

Někdo se zeptá, jak je možné, že malá země s malými zdroji dokáže realizovat tak rozsáhlé úkoly na tak zásadních polích, jako je vzdělání a zdravotnictví, bez nichž si současnou společnost nelze představit.


Člověk vytváří nezbytné statky a služby od dob, kdy žije ve společnosti, a ta se po mnoho tisíc let vyvíjela od nejelementárnějších forem až po ty nejvyspělejší. Nedílnou součástí tohoto rozvoje bylo vykořisťování člověka člověkem, jak všichni víme, nebo bychom měli vědět. Rozdíly ve způsobu pojímání reality závisely vždy na místě, které člověk ve společnosti zaujímal. Bylo to považováno za cosi přirozeného a naprostá většina si to nikdy neuvědomovala.

V době plného rozkvětu kapitalismu v Anglii, která ve světě, kde již vládl kolonialismus a expansionismus, patřila spolu s USA a dalšími evropskými státy k zemím na špici , Karel Marx, velký myslitel a badatel v oblasti historie a ekonomie, na základě myšlenek nejváženějších soudobých německých a anglických filosofů a ekonomů – jako byli Hegel, Adam Smith či David Ricardo, s nimiž nesouhlasil – rozpracoval, napsal a v roce 1859 publikoval pod titulem Příspěvek ke kritice politické ekonomie své myšlenky o výrobních vztazích v kapitalismu. V roce 1867 své myšlenky dále rozpracoval v prvním svazku vrcholného díla, kterým se proslavil – Kapitálu. Větší část jeho rozsáhlé knihy vydal na základě jeho zápisků a poznámek Engels, který jeho myšlenky sdílel a po Marxově smrti v roce 1883 dílo jako prorok šířil.

To, co publikoval sám Marx, představuje vůbec nejserióznější analýzu třídní společnosti a vykořisťování člověka člověkem. Tak se zrodil marxismus – východisko revolučních hnutí a stran, jež si vytyčily za cíl socialismus, včetně téměř všech sociálně demokratických stran, jež po vypuknutí 1. světové války zradily Marxovo a Engelsovo heslo - „proletáři všech zemí, spojte se!“ - poprvé publikované v Komunistickém manifestu v roce 1848.

Jedna z pravd, které velký myslitel formuloval doslova prostě, zní: „Ve společenské výrobě své doby lidé vstupují do určitých nezbytných a na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů,odpovídajících určitému stupni rozvoje materiálních výrobních sil.Vědomí člověka neurčuje jeho bytí, nýbrž naopak, společenské bytí určuje jeho vědomí.Při dosažení určitého stupně rozvoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu se existujícími výrobními vztahy... Namísto formy rozvoje výrobních sil se tyto vztahy stávají jejich překážkou, a tak se otevírá epocha sociální revoluce... Žádná společenská formace nezmizí dřív, než se v ní rozvinou jí odpovídající výrobní síly, a nové a vyšší výrobní vztahy se nikdy neobjeví dříve, než k tomu uvnitř samotné staré společnosti uzrají materiální podmínky.“

Nedokázal bych tyto jasné a přesné pojmy vyjádřit jinými slovy než Marx tak, aby jejich podstatu pochopil po elementárním výkladu svých profesorů i kterýkoli z mladých Kubánců, kteří v sobotu 14. června vstoupili do (Svazu) komunistické mládeže.

Konkrétně o vývoji třídního boji psal Marx v Třídním boji ve Francii roku 1848 a v 18. Brumairu Ludvíka Bonaparta - dvou vynikajících historických analýzách, jež potěší každého čtenáře. Byl to opravdu génius.

Lenin, pokračovatel, který prohloubil Marxovo dialektické myšlení a bádání, napsal dvě zásadní díla: Stát a revoluce a Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu. Marxovy myšlenky, Říjnovou revolucí přenesené do reálné praxe, byly dále rozvíjeny Mao Ce-tungem a dalšími revolučními předáky třetího světa. Bez nich by na zadním dvorku Spojených států nevypukla ani kubánská revoluce.

Kdyby se marxistické myšlení omezovalo prostě na tezi, že „žádná společenská formace nezmizí dřív, než se v ní rozvinou jí odpovídající výrobní síly“, měl by teoretik kapitalismu Francis Fukujama pravdu, když hlásal, že zánik SSSR je koncem historie a ideologií a že musí ustat veškerý odpor ke kapitalistickému způsobu výroby.

V době, kdy autor vědeckého socialismu formuloval své myšlenky, nebyly ještě výrobní síly plně rozvinuté, technologie dosud nepřinesla smrtonosné zbraně masového ničení schopné přivodit záhubu lidského druhu, nebyl ovládnut kosmický prostor, neexistovalo bezbřehé plýtvání ropou, plynem a neobnovitelnými fosilními palivy, klimatické změny nebyly známy v podobě, která člověku připadá nekonečná, ani dosud nenastala světová potravinová krize, kdy se o potraviny mají podělit nesčetné spalovací motory a populace šestkrát větší než byla miliarda obyvatel planety v roce narození Karla Marxe.

Zkušenost socialistické Kuby spadá do období imperiální nadvlády, která se rozšířila po celé Zemi.

Hovořím-li o uvědomění, nemám na mysli vůli schopnou změnit realitu, nýbrž naopak poznání objektivní reality, jež rozhodne o dalším postupu.

Desítky milionů lidí zemřely ve válce, kterou v polovině 20. století vyvolal fašismus zrozený z protimarxistického jádra rozvinutého kapitalismu, jak předvídal Lenin.

Na Kubě se stejně jako v jiných zemích třetího světa národně osvobozenecký boj pod vedením středních vrstev a maloburžoazie spojil a vzájemně umocnil s bojem za socialismus, který už vedly nejpokrokovější sektory dělnické třídy a rolnictva. Zmírnily se také ideologické a třídní rozpory. Objektivní a subjektivní faktory jednotlivých procesů se podstatně lišily.

Z posledního světového válečného střetnutí vzešly Spojené národy a další mezinárodní organizace, v nichž mnozí spatřovali nové vědomí planety. Byl to klam.

Fašismus, jehož nástroj nazval sám Hitler Národně socialistickou stranou, se zrodil znovu, silnější a hrozivější, než kdy předtím.

K čemu se odhodlá impérium, aby na naší polokouli konkurovalo Kubě? Vyšle obrovskou loď přeměněnou na plovoucí nemocnici, která pracuje v každé zemi 10 dnů. Určitému počtu lidí mohou pomoci, avšak problémy celé země se tím ani zdaleka nevyřeší, nevykompenzují se „loupeže mozků“, ani nepřipraví specialisté potřební k poskytovaní skutečných lékařských služeb každý den v týdnu a v roce. Ani všechny letadlové lodi, které jsou nyní nástroji vojenské intervence v různých oceánech Země, přeměněné na nemocnice by nedokázaly tyto služby poskytnout milionům lidí, o něž pečují kubánští lékaři v odloučených končinách světa, kde rodí ženy, rodí se děti a žijí nemocní, kteří potřebují naléhavou péči.

Naše země dokazuje, že lze odolat veškerému nátlaku a pomáhat jiným národům. Přemítal jsem o rozsahu naší spolupráce nejen v Bolívii, ale i na Haiti, v Karibiku, v řadě zemí Střední a Jižní Ameriky, Afriky a dokonce ve vzdálené Oceánii, 20.000 kilometrů daleko. Vzpomněl jsem si také na Brigádu Henryho Reevea vysílanou při těžkých katastrofách našimi vlastními letadly, která převážejí personál i další materiál.Na milion bezplatných operací zraku ročně v Latinské Americe a Karibiku, o nichž mluvíme a zanedlouho tohoto počtu dosáhneme. Mohou snad Spojené státy s Kubou soutěžit?

Budeme počítače používat nikoli k výrobě zbraní hromadného ničení a k maření životů, nýbrž k předávání vědomostí jiným národům. Z ekonomického pohledu nám rozvoj inteligence a uvědomělost našich spoluobčanů díky revoluci umožňuje nejen spolupracovat bezplatně s národy, které to nejvíce potřebují, ale také vyvážet odborné služby včetně zdravotnických do zemí, které mají více prostředků než naše vlast. Na tomto poli nebudou Spojené státy nikdy schopny Kubě konkurovat.

Naše malá země vytrvá.

Stručně řečeno – Mravenec zmohl víc než slon!

Fidel Castro

18. června 2008