Vážení krajané, minulý pátek jsem vám slíbil, že příští
úvahy se dotknou tématu, jež stojí v popředí zájmu všech občanů. Jsou obsahem
následujících řádek. Nastal čas, ve kterém by měla být vybrána a zvolena Rada
státu, její prezident, místopředseda a tajemník.
Vykonával jsem tuto čestnou funkci dlouhou řadu let. 15.
února 1976 byla schválena socialistická ústava svobodnou, přímou a tajnou
volbou více než 95% občanů s hlasovacím právem. První shromáždění se konalo 2.
prosince toho roku a byla zvolena Rada státu a jeho předsednictvo. Předtím jsem
byl téměř osmnáct let ministrem obrany. Vždy jsem výsadně vykonával vše
potřebné, abych pokračoval v revolučním díle s podporou obrovské většiny lidí.
S ohledem na můj kritický zdravotní stav, mnozí se
domnívali, že mé dočasné odstoupení z postu prezidenta 31. 7. 2006, kdy jsem
tuto funkci přenechal místopředsedovi - Raúlovi Castrovi Ruz - bylo
definitivní. Samotný Raúl, který navíc za své osobní zásluhy vykonává funkci
ministra obrany, a ostatní soudruzi z vedení strany, i přes můj špatný
zdravotní stav, bránili mému odchodu z funkcí.
Byl jsem ve velmi nepříjemném postavení. Musel jsem čelit
protivníkovi, který dělal vše možné, aby se mě zbavil, ale já jsem mu nikdy
nevyhověl a nevyšel mu vstříc.
Později jsem znovu dokázal zcela ovládnout svou mysl,
možnost číst a hodně meditovat, vše díky nucenému odpočinku. Měl jsem dost
fyzických sil, které jsem znovu nabyl během rehabilitace a důležitých cvičení
na jejich obnovení, k tomu, abych dlouhé hodiny psal. Základní společný smysl
mi ukazoval, že tato aktivita byla stále na dosah. Na druhou stranu jsem se
vždy bál mluvit o mém zdraví, abych zabránil iluzím, které by v případě
nepříznivého konce, uprostřed bitvy, přinášely traumatické zprávy. Mým stěžejním
úkolem, po tolika letech boje, bylo připravit všechny jak politicky tak
psychicky na mou nepřítomnost. Nikdy nepřestanu poukazovat na to, že se jednalo
o obnovu bez rizik.
Mé přání bylo vždy plnit povinnost do posledního dechu. To
je to, co mohu nabízet.
Mým vroucně milovaným krajanům, kteří mě nesmírně poctili
tím, že mě zvolili členem Parlamentu, v jehož lůně se schvalují důležitá
rozhodnutí pro cíle naší revoluce, dávám na vědomí, že se nebudu ucházet, ani
nepřijmu - opakuji již nikdy se nebudu ucházet ani nepřijmu funkci prezidenta
státu a vrchního velitele vojsk.
Zradil bych mou mysl, kdybych akceptoval zodpovědnost... Má
fyzická kondice mi nedovoluje úplné nasazení. Vysvětluji to a není to žádné
drama.
Naštěstí náš proces ještě pořád počítá s obrazy starých
gardistů, včetně dalších, kteří byli mladí, když začala první etapa revoluce.
Někteří téměř ještě byli dětmi, když se přidali k bojovníkům z hor a poté svým
hrdinstvím a mezinárodním posláním naplnili slávou svou zemi. Počítá se s
jejich autoritou a zkušenostmi, aby byla zajištěna náhrada. Je tu také náš
proces střední generace, která se naučila společně s námi prvkům komplexního a
téměř nedosažitelného umění organizovat a vést revoluci.
Cesta vždy bude těžká a bude vyžadovat inteligentní úsilí
všech. Nedůvěřuji cestám zdánlivě lehkým... Připravovat se vždy na tu nejhorší
z variant. Být rozvážný během úspěchu, pevný v nepřízni je princip, který nelze
zapomenout. Je velmi těžké porazit nepřítele, ale drželi jsme ho zkrátka během
století.
Neloučím se s Vámi.
Jen si přeji bojovat jako voják za myšlenky. Budu dál psát
pod titulkem Zamyšlení soudruha Fidela. Bude to zbraň s větším účinkem než má
arzenál, zbraň, se kterou se může počítat. Tak bude slyšet můj hlas. Budu
opatrný.
Děkuji.
Fidel Castro
18. ledna 2008
