Ti, kdo stáli u zrodu amerického národa, si nepředstavovali,
že to, co proklamují, v sobě, stejně jako jakákoli jiná historická společnost,
nese zárodky své vlastní transformace. Atraktivní Deklarace nezávislosti z roku
1776, která minulou středu oslavila 231 let, proklamovala cosi, co mnohé z nás
tak či onak zaujalo: „Konstatujeme jako zjevnou pravdu, že všichni lidé se rodí
navzájem si rovni, že je Stvořitel všechny nadal určitými nezadatelnými právy,
mezi něž patří život, svoboda a dosažení štěstí, že k zajištění těchto práv
jsou lidmi ustavovány vlády, jejichž oprávněné pravomoci vyplývají ze souhlasu
těch, jimž je vládnuto, že vždy když má nějaká forma vlády tendenci tyto cíle
zničit, má lid právo ji reformovat, nebo odstranit a ustavit novou vládu, jež
by vycházela z uvedených principů a své pravomoci uspořádala takovým způsobem,
který podle jejího mínění nejlépe zaručí jeho jistoty a štěstí“.
Byl to produkt vlivu nejlepších myslitelů a filosofů Evropy
deptané feudalismem, výsadami aristokracie a absolutními monarchiemi.
Jean Jacques Rousseau tvrdil ve své slavné Společenské
smlouvě: „Ani ten nejsilnější není nikdy dostatečně silný, aby byl pánem, pokud
sílu nepromění v právo a poslušnost v povinnost“ (...) „Síla je fyzická moc.
Nevidím, jaké mravní zásady by mohly vzejít z jejího působení. Ustoupit síle je
aktem nutnosti, nikoli vůle“. (...) „Vzdát se svobody znamená vzdát se
člověčenství, práv lidstva, dokonce i jeho povinností. Pro toho, kdo se vzdá
všeho, neexistuje žádná myslitelná náhrada“.