7. července 2007

Světová tyranie - Z čeho vzešel stroj na zabíjení

Ti, kdo stáli u zrodu amerického národa, si nepředstavovali, že to, co proklamují, v sobě, stejně jako jakákoli jiná historická společnost, nese zárodky své vlastní transformace. Atraktivní Deklarace nezávislosti z roku 1776, která minulou středu oslavila 231 let, proklamovala cosi, co mnohé z nás tak či onak zaujalo: „Konstatujeme jako zjevnou pravdu, že všichni lidé se rodí navzájem si rovni, že je Stvořitel všechny nadal určitými nezadatelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a dosažení štěstí, že k zajištění těchto práv jsou lidmi ustavovány vlády, jejichž oprávněné pravomoci vyplývají ze souhlasu těch, jimž je vládnuto, že vždy když má nějaká forma vlády tendenci tyto cíle zničit, má lid právo ji reformovat, nebo odstranit a ustavit novou vládu, jež by vycházela z uvedených principů a své pravomoci uspořádala takovým způsobem, který podle jejího mínění nejlépe zaručí jeho jistoty a štěstí“.

Byl to produkt vlivu nejlepších myslitelů a filosofů Evropy deptané feudalismem, výsadami aristokracie a absolutními monarchiemi.

Jean Jacques Rousseau tvrdil ve své slavné Společenské smlouvě: „Ani ten nejsilnější není nikdy dostatečně silný, aby byl pánem, pokud sílu nepromění v právo a poslušnost v povinnost“ (...) „Síla je fyzická moc. Nevidím, jaké mravní zásady by mohly vzejít z jejího působení. Ustoupit síle je aktem nutnosti, nikoli vůle“. (...) „Vzdát se svobody znamená vzdát se člověčenství, práv lidstva, dokonce i jeho povinností. Pro toho, kdo se vzdá všeho, neexistuje žádná myslitelná náhrada“.


V oněch 13 koloniích, které získaly nezávislost, existovaly nadále formy otroctví stejně kruté, jako za dávných časů. Mužové a ženy byli prodáváni na veřejných burzách. Rodící se národ vznikal s vlastním náboženstvím a kulturou. Jiskrou, jež zažehla vzpouru, se staly daně uvalené na čaj.

Otroci však zůstali na oněch nekonečných plochách otroky ještě téměř 100 let a jejich potomci v sobě nesou stigmata (otroctví) i dvě století poté. Existovala zde domorodá společenství legitimních původních obyvatel, lesy, vody, jezera, milionová stáda bizonů, původní živočišné a rostlinné druhy, hojnost různorodých potravin. Fosilní paliva ani nesmírné plýtvání energiemi současných společností nebylo (ještě) známo

Sama deklarace principů, pokud by byla vydána v zemích z oblasti Saharské pouště, by nedala vzniknout ráji pro evropské přistěhovalce. Dnes je nutné hovořit o přistěhovalcích z chudých zemí, kteří každoročně po milionech překračují nebo se pokoušejí překročit hranice Spojených států, aby nalezli práci, a kteří nemají ani právo na otcovství svých dětí, pokud se narodily na americkém území.

Philadelfská deklarace byla napsána v době, kdy existovaly jen malé tiskárny a dopisy putovaly z jedné země do druhé celé měsíce. Lidi, kteří uměli číst a psát, byste spočítali na prstech jedné ruky. Dnes dojde obraz, slovo, myšlenka ve zlomcích sekund z jednoho konce globalizované planety na druhý. V myslích se vytvářejí podmíněné reflexy. Nelze mluvit o právu na užívání, nýbrž na zneužívání svobody projevu a o masovém odcizování. Na druhé straně může kdokoli s malým elektronickým přístrojem světu sdělovat své myšlenky i bez svolení nějaké Konstituce. Bitva je vedena idejemi, buď jak buď - masou pravd proti mase lží. Pravdy nepotřebují komerční reklamu. S Philadelphskou deklací a Společenskou smlouvou Jeana Jacquesa Rousseaua by nikdo nemohl nesouhlasit. Oba dokumenty obhajují právo na boj proti etablované světové tyranii.

Můžeme zavírat oči před loupežnými válkami a jatkami, do nichž jsou zavlékány chudé národy tvořící tři čtvrtiny lidstva? Ne! Pro současný svět a pro systém, který se nedokáže udržet jiným způsobem, jsou příznačné. Lidský rod je za obrovskou politickou, ekonomickou a vědeckou cenu veden k okraji propasti.

Nemám v úmyslu, opakovat zde teze pojednané v jiných úvahách. Mým cílem je ukázat na prostých skutečnostech obrovskou míru pokrytectví a naprostý nedostatek etiky charakterizující již svou podstatou chaotické činy vlády Spojených států, .

V zamyšlení nazvaném „Stroj na zabíjení“ a otištěném minulou neděli jsem řekl, že o pokusu otrávit mne s pomocí kubánského vládního činitele, který měl přístup do mé kanceláře, jsme se dozvěděli z jednoho z posledních odtajněných dokumentů CIA. Byl to člověk, o němž jsem musel hledat informace, protože jsem neměl po ruce potřebné podklady. Fakticky jsem se omluvil, pokud zraním city někoho z potomků, ať již byl ten člověk vinen či nikoli. Poté jsem pokračoval v rozboru dalších významných aspektů odhalených CIA.

V prvním období po revoluci jsem téměř denně navštěvoval právě založený Národní úřad pro agrární reformu (INRA), který se nacházel v místech dnešního Ministerstva Revolučních ozbrojených sil. Dosud nebyl k dispozici Palác revoluce, tehdy ještě Justiční palác, jehož výstavba byla pro svržený režim výnosným obchodem. Hlavní zisk spočíval ve zvýšení hodnoty pozemků, z nichž byly vystěhovány tisíce lidí, které jsem ještě před Batistovým státním převratem jako čerstvý absolvent práv po celé měsíce bezplatně hájil. Totéž se odehrávalo kolem dalších, mnohy nedokončených luxusních staveb.

V kancelářích INRA jsem 4. března 1960 slyšel ohlušující explozi (lodi) La Coubre a sledoval tmavý sloup dýmu stoupající nad havanským přístavem. Na mysli mi rychle vytanula myšlenka na loď naloženou protitankovými i běžnými granáty, které mohly být vrhány puškami FAL nakoupenými v Belgii, zemi, jež rozhodně nemohla být podezírána z komunismu. Okamžitě jsem seběhl dolů a vydal se na místo. Cestou jsem vzhledem k pouličnímu ruchu a vibracím nezaznamenal druhý z výbuchů. Přes 100 lidí zemřelo a desítky jich byly zmrzačeny. Během smutečního aktu za oběti se spontánně zrodilo zvolání: „Vlast nebo smrt!“

Je známo, že vše bylo dopodrobna naplánováno CIA již od nalodění v přístavu. Loď se zastavila v přístavech Le Havre, Hamburg a Antverpy. V posledním, belgickém přístavu byly naloženy granáty. Při explozi zemřela i řada francouzských členů posádky.

Proč se ve jménu svobody informací neodtajní jediný dokument, který by nám řekl, jak způsobila CIA před téměř půl stoletím výbuch lodi La Coubre a přerušila dodávky belgických zbraní, které byly, jak připustila sama CIA 14. června 1960 pro Spojené státy zdrojem velmi vážných obav?

Čím jsem se v horečných časech před invazí na Girónu zabýval já?

První velká čistka v Escambrayi proběhla v měsících na přelomu roku 1960 a 1961. Zúčastnilo se jí přes 50 tisíc mužů, vesměs z bývalých provincií Havana a Las Villas.

Proud zbraní připlouval na lodích z SSSR, které při příjezdu do přístavů nevybuchovaly. Bylo marné, pokoušet se je nakoupit jinde a odstranit tak záminku, kterou Spojené státy použily k agresi proti Guatemale, jež stála tuto zemi v průběhu času, sečteme-li zabité a zmizelé, přes sto tisíc životů.

V Československu jsme nakoupili lehké zbraně a řadu dvouhlavňových protiletadlových děl ráže 20 mm. Tanky s hlavněmi ráže 85 mm, obrněné dělostřelectvo ráže 100, protitanková děla ráže 75, moždíře, houfnice a děla velkých ráží až do 122mm a lehké i těžké protiletadlové zbraně přicházely přímo ze SSSR.

Výcvik personálu v zacházení s těmito zbraněmi by tradičními metodami trval nejméně rok. Proveden byl během několika týdnů. Tomuto zásadnímu úkolu jsme dva roky po vítězství revoluce věnovali prakticky sto procent času.

Věděli jsme, že nám hrozí útok, ale ne kdy a jak k němu dojde. Všechny eventuální přístupocé cety byly bráněny nebo střeženy. Velitelé na svých místech: Raúl v Oriente, Almeida v centrálních oblastech a Che v Pinar del Río. Mé velitelské stanoviště bylo v metropoli - upravená stará buržoazní vila na dolním toku řeky Almendares, na pravém břehu blízko místa, kde ústí do moře.

15.dubna 1961, už za světla, mi tam od časných ranních hodin chodily zprávy z Oriente, kam dorazila z jihu Spojených států loď pod velením Nina Díaze se skupinou kontrarevolucionářů na palubě oblečených do olivově zelených uniforem podobných těm našim s úkolem vylodit se v oblasti Baracoa. Šlo o klamný manévr, který měl odvést pozornost od přesného místa hlavního útoku a vyvolat co největší zmatek. Loď již byla na dostřel protitakových děl a čekala na vylodění, k němuž nakonec nedošlo.

Informovali mne také, že 14. v noci explodovala při průzkumném letu nad oblastí možného vylodění jedna z výcvikových tryskových stíhaček schopných bojového nasazení. Bezpochyby šlo o americkou akci z námorní základny Guantanamo nebo jiného místa na moři či ze vzduchu. Radary schopné přesně zjistit, co se stalo, nebyly. Zahynul přitom vynikající pilot-revolucionář Orestes Acosta.

Ze zmíněného velitelského stanoviště jsem měl možnost vidět B-26ky přelétávající těsně nad námi a slyšet první rakety odpálené nečekaně na naše mladé dělostřelce, kteří prodělávali ve velkém počtu výcvik na letecké základně v Ciudad Libertad. Odpověď těchto statečných mužů byla téměř okamžitá.

Nemám však nejmenší pochybnost, že Juan Orta byl zrádce. Příslušné údaje o jeho životě a chování jsou tam, kde mají být. V archívech Státní bezpečnosti, která vznikla v oněch letech pod kartáčovou palbou nepřítele. Pro tuto činnost byli vybíráni politicky nejuvědomělejší lidé.

Orta dostal otrávené tablety, jak to Maheuovi navrhli Giancana a Santos Trafficante. Maheuv rozhovor s Rosellim, který měl hrát úlohu spojky s organizovným zločinem, se odehrál 14. září 1960, celé měsíce před Kennedyho zvolením a jeho nástupem do úřadu.

Zrádce Orta neměl žádné mimořádné zásluhy. Udržoval jsem s ním korespondenci, když jsme usilovali o podporu emigrantů a exulantů ve Spojených státech. Byl ceněn pro svou zjevnou kvalifikaci a úslužnost. K ní měl zvláštní vlohy. Po vítězství revoluce měl v určitém významném období ke mně často přístup. S ohledem na jeho tehdejší možnosti věřili, že může vhodit jed do mé coly nebo pomerančového džusu.

Od organizovaného zločinu dostal peníze za údajnou pomoc při znovuotevření kasín, s nímž však neměl nic společného. To rozhodnutí jsme přijali my. Urrutiův nekonzultovaný a kolektivně neprojednaný příkaz k jejich uzavření totiž vytvářel chaos a vyvolával protesty tisíců pracovníků turistického a obchodního sektoru v době velmi vysoké nezaměstnanosti.

Nějaký čas poté byla kasína revolucí zavřena definitivně.

V době, kdy mu předali jed, se situace oproti prvnímu období zcela změnila. Příležitostí, kdy byl Orta se mnou, bylo velmi málo. Byl jsem zcela vytížen již zmíněnými aktivitami.

Aniž se komukoli slovem zmínil o nepřátelských plánech, uchýlil se Orta 13. dubna 1961, dva dny před útokem na naše letecké základny, na venezuelské velvyslanectví, které dal Rómulo Betancourt plně do služeb Washingtonu. Četným kontrarevolucionářům, kteří tam vyhledali azyl, nebylo uděleno povolení k odjezdu, dokud nepolevily brutální ozbrojené útoky Spojených států proti Kubě.

Již v Mexiku jsme se museli vyrovnat se zradou Rafaela del Pino Siero, který pár dnů před naším odjezdem na Kubu, jehož datum neznal, dezertoval a za 30 tisíc dolarů prodal Batistovi důležité tajné informace týkající se části zbraní a lodi, která nás měla odvézt na Kubu. S rafinovanou lstivostí rozdělil své informace tak, aby získal důvěru a pojistil si splnění jednotlivých slibů. Nejprve dostal několik tisíc dolarů za prozrazení dvou skrýší se zbraněmi, o nichž věděl. Týden poté vyzradil to nejdůležitější: plavidlo, které nás mělo vézt na Kubu, a místo nalodění. Všichni jsme měli být zajati spolu se zbytkem zbraní, avšak napřed žádal vyplacení celé částky v hotovosti. Určitě mu radil nějaký americký expert.

Přes tuto zradu jsme odpluli z Mexika na jachtě „Granma“ v plánovaném termínu. Někteří z lidí, kteří nás podporovali, byli přesvědčeni, že by nás Pino nikdo nezradil, že jeho dezerce byla jen důsledkem nechuti k výcviku a disciplíně, které jsem od něj požadoval. Neřeknu, jak jsem se dozvěděl o operaci zosnované mezi ním a Batistou, avšak věděl jsem o ní přesně a přijali jsme potřebné kroky, abychom ochránili lidi a zbraně cestou do místa odjezdu v Tuxpanu. Ta cenná informace nestála ani cent.

Po skončení poslední ofenzívy tyranie v Sieře Maestře jsme se museli stejně tak vyrovnat s troufalými úskoky Evarista Venerea, agenta režimu, který se k nám pokusil infiltrovat v Mexiku pod maskou revolucionáře. Působil jako spojka tajné police té země, velmi represivního orgánu, kterému posloužil jako poradce při výslechu Candida Gonzáleze, jemuž pro tu chvíli zavázali oči. To byl jeden z mála soudruhů, kteří řídili vůz, v němž jsem se tam pohyboval, hrdina, který byl zabit po (našem) vylodění.

Evaristo se poté vrátil na Kubu. Měl za úkol zavraždit mne, když naše síly postupovaly směrem na Santiago de Cuba, Holguín, Las Villas a dál na západ země. Dopodrobna to bylo odhaleno po zajištění archivů Vojenské tajné služby. Vše je zdokumentováno.

Přežil jsem nnohé plány na mé zavraždění. Jen náhoda a zvyk pečlivě sledovat každý detail umožnily přežít pletichy Eutimia Guerry v prvních a nejdramatičtějších dnech v Sieře Maestře všem, kdo byli později známi jako velitelé vítězné revoluce – Camilovi, Che Guevarovi, Raúlovi, Almeidovi, Guillermovi. Mohli jsme zemřít, byli jsme na krok od vyhlazení, absurdně obklíčeni v nezabezpečeném táboře, kam jsme byli zavedeni zrádcem. Krátký střet nás stál bolestnou ztrátu mladého cukrovarnického dělníka, černocha, skvělého a aktivního bojovníka Julia Zenóna Acosty, který šel o několik kroků vepředu a padl po mém boku. Jiní toto smrtelné nebezpečí přežili a padli v bojích později, jako Ciro Frías, skvělý soudruh a nadějný velitel, člen Druhé fronty - v Imíasu. Ciro Redondo, který urputně pronásledoval nepřítele se silami Che Guevarovy kolony – v Marverde. Nebo Julito Díaz, který zatímco bez ustání pálil z kulomitu ráže 30, padl pár kroků od našeho velitelského stanoviště při útoku na El Uvero.

Dobře ukryti jsme čekali na nepřítele, o jehož pohybech plánovaných na ten den jsme se dozvěděli. Naše pozornost polevila jen na několik minut s příchodem dvou členů skupiny, které jsme několik hodin před rozhodnutím o svém přesunu vyslali na výzvědy a oni se vrátili bez jakýchkoli informací.

Eutimio vedl nepřítele oblečený v bílé košili guayabeře, která byla v lese v Alto de Espinosa, kde jsme čekali, jediná vidět. Batista měl připravenou zprávu o jisté likvidaci skupiny a sezvaný tisk. Z přemíry důvěřivosti jsme fakticky podcenili nepřítele využívajícího lidské slabosti. V té chvíli nás bylo asi 22 dobře ukrytých a ostřílených chlapů. Ramiro se zotavoval ze zranění nohy daleko od nás.

Jen díky našemu přesunu na poslední chvíli se kolona více než 300 vojáků postupujících v zástupu rozervaným a zalesněným terénem vyhnula ostrému střetu.

Jak fungovala ona mašinerie proti revoluci na Kubě?

Již v dubnu 1959 jsem na pozvání washingtonského Tiskového klubu navštívil Spojené státy. Nixon se uráčil přijmout mne ve své soukromé pracovně. Později řekne, že jsem byl ignorant v ekonomických záležitostech.

Byl jsem si své neznalosti tak vědom, že jsem se zapsal na tři vysokoškolské obory, abych získal stipendium, které by mi umožnilo studovat ekonomii na Harvardu. Za sebou jsem už měl všechny předměty z oboru práva, diplomatického práva a společenských věd, včetně zkoušek. Chyběly mi zkoušky jen ze dvou předmětů: cějin sociálních učení a dějin politických učení, ale měl jsem je pečlivě nastudované. V tom roce o to žádný jiný žák neusiloval. Cesta byla otevřená, avšak události na Kubě se valily příliš rychle a já jsem pochopil, že na stipendium a studium ekonomie není vhodná doba.

Harvard jsem navštívil koncem roku 1948. Po návratu do New Yorku jsem si koupil vydání Kapitálu v angličtině, abych mohl studovat toto významné Marxovo dílo a současně se zdokonalovat v angličtině. Nebyl jsem ilegálním členem komunistické strany, jak se Nixon se svým prohnaným a slídivým pohledem domníval. Pokud mohu něco s jistotou tvrdit a objevil jsem to na univerzitě, pak to, že jsem byl nejprve utopickým komunistou a poté radiálním socialistou na základě svých vlastních analýz a studií a byl jsem připraven bojovat za pomoci vhodné strategie a taktiky.

Má jediná zábrana při rozhovoru s Nixonem spočívala v odporu k tomu, předestřít upřímně své myšlenky viceprezidentovi a pravděpodobně budoucímu prezidentovi Spojených států, expertovi na ekonomické teorie a imperiální metody vlády, v něž jsem již dávno nevěřil.

Co bylo podstatou onoho setkání, jež trvalo hodiny, jak uvádí autor odtajněného zápisu? Mám k dispozici jen vzpomínku na to, co se odehrálo. Z memoranda vybírám pasáže, které podle mého mínění nejlépe vystihují Nixonovo myšlení.

„Castro měl zvláště obavy, zda nepopudil senátora Smatherse svými komentáři na jeho adresu. Na začátku rozhovoru jsem ho ujistil, že „Meet the Press“ je jedním z nejobtížnějších pořadů, jichž se může veřejný činitel zúčastnit, a že si vedl mimořádně dobře, zvláště s ohledem na skutečnost, že měl odvahu mluvit anglicky bez tlumočníka“.

„Rovněž bylo zřejmé, že pokud jde o jeho návštěvu Spojených států, jeho hlavním zájmem ´není dosáhnout změny v kvótě na cukr, ani dostat vládní úvěr, nýbrž získat podporu americké veřejnosti pro svou politiku´.

„Při hodnocení toho, jakým druhem lídra by z dlouhodobého pohledu byl, mi nedělala největší starost jeho naivita ve vztahu ke komunismu a zjevné nepochopení nejelementárnějšíéch ekonomických principů, nýbrž jeho téměř otrocké podřízení se většinovému mínění – tedy hlasu plebsu. To byl důvod, proč jsem se snažil, jak jsem mohl nejvíce zdůrazňovat, že ačkoli má velký vůdcovský dar, zodpovědností lídra není vždy poslouchat veřejné mínění, nýbrž pomáhat ho nasměrovat správným směrem, nedávat lidu to, co si v okamžicích emocionálního vypětí myslí, že si přeje, nýbrž dosáhnout toho, aby si lid přál to, co mu přísluší“.

„Když jsem měl slovo, pokoušel jsem se zdůraznit fakt, že ač věříme ve vládu většiny, může i většina být tyranská a existují určitá individuální práva, která by většina nikdy neměla mít právo zničit“.

„Upřímně řečeno si nemyslím, že jsem u něho dosáhl velkého efektu, avšak vyslechl mne a zdál se přístupný. Snažil jsem se mu přiblížit myšlenku, že jeho místo v historii bude určeno statečností a státnickými schopnostmi, jež prokáže v těchto chvílích. Zdůrazňoval jsem, že nejsnadnější je, být ve vleku plebsu, avšak že pro lid a samozřejmě také pro něho samotného by z dlouhodobějšího hlediska bylo lepší, dělat to, co je správné. Jak jsem již řekl, byl neuvěřitelně naivní, pokud jde o komunistickou hrozbu a podle všeho se naprosto neobával, že by komunisté mohli nakonec přijít na Kubě k moci.“

„V našich hovorech o komunismu jsem se mu znovu snažil předestřít argumenty ve světle jeho vlastního zájmu a ukázat, že revoluce, kterou vedl, by se mohla zvrtnout v jeho neprospěch a v neprospěch kubánského lidu, pokud neudrží situaci pod kontrolou a nepojistí se, že se komunisté nedostanou do vlivných a mocenských pozic. Nemyslím, že jsem v tomto smyslu u něho moc dosáhl“.

„Pokud hovořil o otázkách jako svoboda slova, tisku a vyznání, jeho hlavní starostí zjevně bylo uplatňování programů hospodářského rozvoje. Stále znova opakoval, že člověk pracující na třtinových plantážích tři měsíce v roce, který má zbytek roku hlad, chce práci, něco k jídlu, dům a nějaké oblečení“.

„Soudil, že je velká hloupost, aby Spojené státy dodávaly zbraně Kubě nebo jakékoli jiné karibské zemi. Dodal: ´Všichni vědí, že pokud by vypukla světová válka, naše země se na obraně této polokoule nebudou podílet. Zbraně, které vlády na této polokouli dostávají, jsou používány jen k represi vůči lidu, stejně jako to udělal Batista, aby skoncoval s revolucí. Bylo by mnohem lepší peníze, jež zemím v Latinské Americe dáváte na zbraně, vynakládat na kapitálové investice´. Musím přiznat, že v podstatě jsem v jeho argumentech stěží našel důvody k nesouhlasu.“

„Dlouze jsme hovořili o cestách, jimiž by Kuba mohla získat investiční kapitál potřebný ke svému hospodářskému rozvoji. Zdůrazňoval, že to, co Kuba potřebuje nejvíce a oč on usiluje, není soukromý kapitál, nýbrž vládní kapitál“.

Měl jsem na mysli kapitál kubánské vlády.

Sám Nixon připouští, že jsem vládu Spojených států nikdy nežádal o (finanční) prostředky. Ne zcela správně mne pochopil a řekl:

„...že kapitál vlády je limitovaný vzhledem k množství požadavků a rozpočtovým problémům, s nimiž zápasí.“

Evidentně jsem věc uvedl na pravou míru, protože v memorandu hned nato uvádí:

„...že všechny země Ameriky a světa usilují o získání kapitálu, ale do země, u níž by existovaly značné obavy, že by mohla uplatňovat politiku diskriminující soukromé podnikání, by peníze nešly“.

„Opět nemyslím, že bych v tomto bodu dosáhl něčeho podstatného“.

„Velmi taktně jsem se pokusil Castrovi naznačit, že Muňoz Marín odvedl v Portoriku vynikající práci v oblasti získávání soukromého kapitálu a celkově zvyšování životní úrovně tamního lidu a že Castro by mohl velmi snadno vyslat do Portorika jednoho ze svých hlavních poradců pro ekonomiku, aby si s Muňozem Marínem pohovořil. Tímto námětem nebyl příliš nadšen a řekl, že kubánský lid je ´velmi nacionalisticky založený´ a byl by podezíravý vůči jakémukoli programu iniciovanému v zemi, která je považována za ´kolonii´ Spojených států“.

„Přikláním se k myšlence, že skutečný důvod jeho postoje je prostě ten, že nesouhlasí s pevným postojem Muňoze jako obhájce soukromého podnikání a nestojí o rady, které by ho mohly odvést od jeho záměru nasměrovat Kubu k více socialistické ekonomice.“

„Ve Spojených státech by se nemělo tolik mluvit o jejich obavách z toho, co mohou komunisté udělat na Kubě nebo v nějaké jiné zemi Latinské Ameriky, Asie nebo Afriky“.

„Pokusil jsem se uvést náš postoj ke komunismu do souvislostí poukazem na fakt, že komunismus je něčím víc než pouhou teorií a že jeho agenti pracují nebezpečně efektivně při přebírání moci a zavádění diktatur.“

„Je třeba zdůraznit, že nevznesl žádný dotaz ohledně kvóty na cukr a ani se konkrétně nezmínil o ekonomické pomoci.“

„Mé hodnocení jeho osoby je svým způsobem ambivalentní. Čím si můžeme být jistí je, že má ony nedefinovatelné kvality, které dělají z mužů vůdce. Ať si o něm myslíme cokoli, bude významným faktorem v rozvoji Kuby a dost možná v záležitostech Latinské Ameriky vůbec. Zdá se upřímný, ale je buď neuvěřitelně naivní, co se komunismu dotýká, nebo mu komunisté dělají poručníky.“

„Protože však má již zmiňované vůdcovské schopnosti, jediné, co bychom mohli udělat, je, alespoň se pokusit ho nasměrovat správným směrem“.

Tak končí důvěrné memorandum Bílému domu.

Když Nixon spustil, nikdo ho nezastavil. Měl ve zvyku poučovat latinskoamerické státníky. Nenosil si poznámky k věcem, o nichž hodlal mluvit, ani si nepoznamenával, co říká. Odpovídal na otázky, které mu nikdo nepoložil. Zařazoval témata jen na základě předem utvořeného názoru na svého partnera. Ani žák základní školy nečeká tolik přednášek o demokracii, antikomunismu a dalších aspektech umění vládnout najednou. Byl fanatickým zastáncem rozvinutého kapitalismu a jeho přirozené nadvlády nad světem. Systém idealizoval. Nedokázal si představit nic jiného, neexistovala sebemenší možnost komunikace s ním.

Jatka započala s Eisenhowerovou a Nixonovou administrativou. Nedá se vysvětlit, proč Kissinger zvolal doslova, že „kdyby se zjistilo, že např. generální prokurátor Robert Kennedy osobně řídil zavražední Fidela Castra, tekla by krev“. Krev tekla i předtím. Další administrativy, až na výjimky, prostě pokračovaly ve stejné politice.

V memorandu z 11.prosince 1959 náčelník divize CIA pro západní polokouli J.C.King řekl doslova: „Detailně analyzovat možnost odstranění Fidela Castra (...) Mnozí dobře informovaní soudí, že Fidelovo zmizení by velcie urychlilo pád vlády...“

Jak přiznala CIA a Churchův senátní výbor v roce 1975, plány na vraždu vznikly v roce 1960, když byl úkol zničit kubánskou revoluci zakotven v prezidentském programu z března toho roku. Memorandu vypracované J.C.Kingem bylo předloženo generálnímu řediteli CIA Allenu Dullesovi s poznámkou, že se výslovně žádá schválení těchto a dalších opatření. Všechna byla odsouhlasena a příznivě přijata, zejména pak návrh na vraždu, jak vyplývá z následující poznámky na dokumentu podepsané Allenem Dullesem a datované následujícího dne, 12. prosince: “Doporučení uvedené v odstavci 3 se schvaluje“.

V projektu knihy obsahující podrobnou analýzu odtajněných dokumentů, vypracovaném Pedrem Alvarezem-Tabiem, ředitelem kanceláře pro historické otázky při Státní radě, se uvádí, že „do roku 1993 odhalily a zneškodnily orgány kubánské Státní bezpečnosti celkem 627 spiknutí usilujících o život nejvyššího představitele, Fidela Castra. Toto číslo zahrnuje jak plány, které dospěly do určité konkrétní fáze realizace, jako ty, které byly zneškodněny v první etapě, tak další pokusy, které byly různými cestami a z různých důvodů veřejně odhaleny v samotných Spojených státech. Zahrnut není určitý počet případů, které nemohly být ověřeny, neboť k dispozici bylo pouze svědectví některého z účastníků, a přirozeně ani plány datující se po roce 1993.“

Ze zprávy plukovníka Jacka Hawkinse, paravojenského velitele CIA v době příprav invaze v Zátoce sviní vyplývá, že „paravojenský štáb studoval možnost zformovat významnější údernou sílu, než malou, plánovanou původně“.

„Uvažovalo se o tom, že po rozvinucí efektivní činnosti odboje včetně aktivních partyzánských skupin se tyto síly vylodí na Kubě. Je třeba uvést, že partyzánské oddíly v té době úspěšně operovaly v Escambrayi. Počítalo se s tím, že po celkovém rozšíření akcí (domácího) odboje uspíší výsadek úderných jednotek všeobecné povstání a v Castrových ozbrojených složkách se rozmůže dezerce, což by mohlo značně přispět k jeho svržení“.

„Koncepce nasazení obojživelných a výsadkových sil byla projednávána na poradách speciální skupiny v průběhu listopadu a prosince 1960. Třebaže skupina nepřijala definitivní rozhodnutí o použití těchto sil, na druhé straně nic nenamítala proti jejich další přípravě k případnému nasazení. Prezident Eisenhower byl o této myšlence informován koncem listopadu onoho roku zástupcem CIA. Prezident projevil přání, aby se energicky pokračovalo ve všech již probíhajících aktivitách“.

Jak informoval Hawkins o „výsledcích programu tajných operací proti Kubě od září 1960 do dubna 1961“?

Takto:

„a. Vysazení paravojenských agentů. V cílové zemi bylo vysazeno sedmdesát vycvičených parvojenských agentů včetně 19 radistů. 17 radistů navázalo spojení s ústředím v CIA. Někteří však byli později dopadeni nebo o své vybavení přišli.“

„b. Letecké zásobovací.operace. Tyto operace nebyly úspěšné. Z 27 pokusů dosáhly kýženého výsledku pouze 4 mise. Brzy se ukázalo, že kubánští piloti pro tento typ operací nemají potřebné schopnosti. Speciální skupina odmítla dát souhlas k najmutí amerických pilotů na tyto mise, byť bylo povoleno najmout piloty pro příležitostné nasazení“.

„c. Námořní zásobovací operace. Tyto operace zaznamenaly značnou úspěšnost. Plavidla na trase Miami - Kuba dodala přes 40 t zbraní, výbušnin a vojenského materiálu a vysadila a vyzvedla velký počet infiltrovaných. Některé z dodaných zbraní byly použity k částečnému vyzbrojení 400 partyzánů operujících poměrně dlouhou dobu v Escambrayi v provincii Las Villas. Většina sabotáží spáchaných v Havaně a na jiných místech byla proveden pomocí materiálu dodaného touto cestou.“

„d. Rozvinutí partyzánské činnosti. Agentům infiltrovaným na Kubě se podařilo vybudovat rozsáhnou ilegální organizaci s působností od Havany až po ostatní provincie. Avšak pouze v Escambrayi byly partyzánské akce skutečně efektivní. Odhaduje se, že zde 600 až 1000 špatně vyzbrojených partyzánů organizovaných ve skupinách o 50 – 200 mužích úspěšně operovalo déle než 6 měsíců. Koordinátor akcí v Escambrayi vycvičený CIA vstoupil na Kubu ilegálně a podařilo se mu dostat do oblasti, kde působila guerilla, avšak bezprostřdně nato byl zajat a rychle popraven. Další malé partyzánské skupiny operovaly příležitostně v provinciích Pinar del Río a Oriente, avšak nezaznamenaly významné úspěchy. Agenti informovali, že ve všech provinciích je velký počet mužů bez výzbroje, avšak pokud by měli zbraně, byli by ochotni se zapojit do partyzánských akcí.“

„e. Sabotáže

(1) V období od října 1960 do 15. dubna 1961 probíhaly sabotážní akce takto:

(a) Při 800 požárech bylo zničeno cca 300 000 t cukrové třtiny.

(b) Bylo založeno dalších cca 150 požárů, mimo jiné 42 tabákových skladišť, 2 papíren, 1 rafinerie cukru, 2 mlékáren, 4 skladišť a 21 domů komunistů.

(c) Bylo provedeno kolem 110 útoků dynamitem na kanceláře komunistické strany, elektrárnu v Havaně, 2 skladiště, vlakové nádraží, autobusové nádraží, ubytovny milicí a železniční trati ad.

(d) V provincii Havana bylo položeno na 200 náloží.

(e) Bylo vykolejeno 6 vlaků, zničena 1 stanice a mikrovlnné kabely a velké množství elektrických transformátorů.

(f) Komando provedlo překvapivý útok z moře na Santiago a cca na týden vyřadilo z provozu rafinerii.

Potud Hawkinsovy informace. Každý pochopí, že 200 bomb v hlavní provincii rozvojové země, která žila z monokulturně pěstované třtiny, polootrocké práce a kvót na cukr, jehož byla téměř dvě století bezpečným dodavatelem, a jejíž půda a cukrovary s největší produkcí byly majetkem velkých amerických podniků, bylo brutálním činem tyranie proti kubánskému lidu. K tomu je třeba připočítat ostatní spáchané činy.

Více už neřeknu. Pro dnešek to stačí.

Fidel Castro

7. července 2007