Neděle je příhodný den k četbě čehosi, co vypadá jako
science-fiction. Bylo oznámeno, že CIA odtajní stovky stran týkajících se
ilegálních akcí včetně plánů na zavraždění zahraničních vládních představitelů.
Zčista jasna se zveřejnění zdrží, o den se opozdí. Nebylo podáno žádné rozumné
vysvětlení. Někdo, možná z Bílého domu, materiál zběžně prohlédl. První balík
odtajněných dokumentů známý jako „Rodinné šperky“ sestává ze 702 stran o
ilegálních akcích CIA v letech 1959-1973. Z této části bylo vyjmuto cca 100
stran.týkajících se akcí nepovolených žádným zákonem, spřísahání s cílem
zavraždit některé představitele, experimentů s drogami na lidech k ovládnutí
jejich mysli, špionáže občanských aktivistů a novinářů a podobných, výslovně
zakázaných aktivit. Dokumenty začaly být shromažďovány 14 let po prvních
událostech, v době, kdy se tehdejší ředitel CIA James Schlessinger vyděsil nad
tím, o čem se píše v tisku, zvláště v článcích Roberta Woodwarda a Carla
Bernsteina zveřejněných Washington Postem a zmiňovaných v Manifestu k lidu
Kuby.
CIA byla obviněna, že podporovala špionáž v hotelu Watergate
za účasti bývalých agentů Howarda Hunta a Jamese McCorda.
V květnu 1973 žádal ředitel CIA, aby ho „všichni hlavní
operační důstojníci této agentury okamžitě informovali o jakékoli činnosti, jež
by probíhala nebo v minulosti proběhla a mohla by překračovat rámec zakládací
listiny této agentury“. Schlessingera jmenovaného později šéfem Pentagonu
nahradil William Colby. Ten o dokumentech hovořil jako o „kostlivci ukrytém ve
skříni“. Nová odhalení v tisku přiměla Colbyho připustit existenci zpráv pro
zastupujícího prezidenta Geralda Forda v roce 1975. New York Times poukazovaly
na infiltraci agentury do protiválečných skupin. Zákon, jímž byla CIA založena,
jí zakazoval provádět špionáž uvnitř Spojených států.
To byl „pouhý vrcholek ledovce“, prohlásil tehdejší státní
tajemník Henry Kissigner.
Sám Kissinger varoval, že vyjdou-li najevo další akce,
„poteče krev“. A dodal: „Například Robert Kennedy osobně dohlížel na operaci k
zavraždění Fidela Castra“. Prezidentův bratr byl tehdy generálním prokurátorem
Spojených států. Později byl zavražděn, když se ucházel o prezidentský úřad ve
volbách v r. 1968, kdy z nedostatku jiného silného kandidáta byly vytvořeny
podmínky pro zvolení Nixona. Nejdramatičtější stránkou případu je, že se podle
všeho došlo k přesvědčení, že Jack Kennedy byl obětí spiknutí. Nároční
vyšetřovatelé analizovali průstřely, ráži střel a další okolnosti, jež vedly k
prezidentově smrti a došli k závěru, že střelci museli být nejméně tři.
Samotářský Oswald, který byl použit jako nástroj, nemohl být jediný. To mne
jako autora tohoto zamyšlení velmi zaujalo. Promiňte, že vám budu vyprávět, jak
ze mne náhoda učinila instruktora střelby s teleskopickým hledím pro všechny
členy výsadku z jachty Granma. Celé měsíce jsem denně trénoval a školil. Cíl, i
kdyby byl statický, se po každém výstřelu ztratí a musíte ho ve zlomcích
vteřiny znovu najít.
Oswald se chtěl cestou do SSSR zastavit na Kubě. Já jsem tam
byl předtím. Někdo ho poslal zažádat o vízum na velvyslanectví naší země v
Mexiku. Nikdo ho neznal, nic mu nebylo povoleno. Měli jsme být zavlečeni do
spiknutí. Později ho Jack Ruby, muž s temnou mafiánskou minulostí, který, jak
prohlásil, nemohl unést tolik bolesti a smutku, zavraždil přímo na stanici plné
policistů.
Později jsem se při mezinárodních akcích nebo návštěvách na
Kubě nejednou setkal se zarmoucenými příbuzným Kennedyho, kteří mne zdravili s
úctou. Syn bývalého prezidenta, který byl v době zavraždění svého otce ještě
úplně malé dítě, navštívil 34 let poté Kubu , setkal se se mnou a já jsem ho
pozval na večeři.
Tento mladý muž, dobře vychovaný a plný života, tragicky
zemřel při letecké nehodě, když za bouřlivé noci letěl na ostrov Martha's
Vineyard. Nikdy jsem se žádnému z nich nezmínil o tomto ožehavém tématu.
Naopak, řekl jsem, že kdyby byl tehdy namísto Kennedyho zvolen prezidentem
Spojených států Nixon, zaútočily by na nás po fiasku na Girónu letecké a
námořní síly, doprovázející žoldácký výsadek za cenu obrovských následných
ztrát na životech na obou stranách. Nixon by se neomezil na výrok, že vítězství
mívá mnoho otců, ale porážka je sirotkem. Je faktem, že Kennedy nebyl nikdy
nadšen dobrodružstvím na Girónu, do něhož jej zavlekla Eisenhowerova vojenská
pověst a nezodpovědnost jeho ambiciózního viceprezidenta.
Pamatuji se, že přesně v den a minutu, kdy ho zavraždili,
jsem na klidném místě mimo metropoli hovořil s francouzským novinářem Jeanem
Danielem. Avizoval, že veze zprávu od prezidenta Kennedyho. Vyprávěl mi, že mu
v zásadě řekl: „Uvidíš Castra. Chtěl bych vědět, co si myslí o obrovském
nebezpečí, jež prožíváme, o tom, že jsme zapleteni do termojaderné války. Chci
s tebou mluvit hned, jak se vrátíš“. „Kennedy byl velmi aktivní, vypadal jako
stroj na politiku“, dodal. Nemohli jsme pokračovat v rozhovoru, někdo přiběhl a
přinesl nám zprávu o tom, co se stalo. Zapnuli jsme rádio a poslouchali. Co si
myslel Kennedy, již nebylo důležité.
Samozřejmě jsem prožil ono nebezpečí. Kuba byla nejslabším
článkem a také tím, který by utržil první rány, ale nesouhlasili jsme s ústupky
Spojeným státům. Hovořil jsem o tom na jiném místě.
Kennedy vyšel z krize s posílenou autoritou. Dokázal ocenit
obrovské oběti na životech a na materiálním bohatství sovětského lidu v boji
proti fašismu. Nejhorší stránky vztahů mezi Spojenými státy a Kubou se v dubnu
1961 ještě neodehrály. S výsledkem Girónu se nesmířil, přišla Karibská krize.
Blokáda, snahy o ekonomické zadušení, pirátské útoky a atentáty se znásobily.
Avšak plány na zavraždění a další krvavé činy začaly až za Eisenhowerovy a
Nixonovy administrativy.
Po Karibské krizi bychom bývali neodmítli jednat s Kennedym,
ale ani bychom nepřestali být revolucionáři a radikály v našem boji o
socialismus. Kuba by nikdy nepřerušila své styky s SSSR, jak se od nás žádalo.
Možná by skutečné vědomí amerických vládců o tom, co znamená válečný střet se
zbraněmi hromadného ničení ukončilo studenou válku dříve a jinak. Alespo 8;
jsme si to mohli myslet tehdy, v době, kdy se ještě nehovořilo o oteplování
planety, narušené rovnováze, kolosální spotřebě fosilních paliv a
nejmodernějších zbraních, jež technika vyrobila, jak jsem řekl mladým Kubáncům.
Měli bychom daleko víc času, abychom to, co jsme dnes nuceni dělat ve spěchu,
dokázali pomocí vědy a uvědomění.
Ford se rozhodl jmenovat vyšetřovací komisi pro CIA.
„Nechceme CIA zničit, nýbrž zachovat“, řekl.
Výsledkem vyšetřování komise vedené senátorem Frankem
Churchem bylo, že prezident Ford schválil prováděcí směrnici, která výslovně
zakazovala účast amerických státních zaměstnanců na vraždách zahraničních
představitelů.
Nyní zveřejněné dokumenty obsahují informace o spojení CIA a
mafie k mému zavraždění.
Odhaleny byly rovněž podrobnosti o operaci Chaos, která
probíhala od r 1969 nejméněně 7 let a CIA pro ni vytvořila speciální eskadru s
úkolem infiltrovat se do pacifistických skupin a provést šetření „mezinárodních
aktivit černošských radikálů a militantních aktivistů“. CIA shromáždila přes
300 000 jmen amerických občanů a organizací a obsáhlé složky 7200 osob.
Podle New York Times byl prezident Johnson přesvědčen, že
americké protiválečné hnutí je ovládáno a financováno komunistickými vládami, a
přikázal CIA, aby opatřila důkazy.
Dokumenty rovněž dokládají, že CIA sledovala řadu novinářů,
např. Jacka Andersona, umělce jako byli Jane Fonda a John Lennon, a studentská
hnutí na Univerzitě v Columbii. Prováděla rovněž domovní prohlídky a pokusy na
amerických občanech, aby vyzkoušela rekci člověka na určité drogy.
V roce 1973 bývalý výkonný asistent Johna McConea, ředitele
CIA z počátku 60. let Walter Elder informoval memorandem Colbyho o rozhovorech
v kacelářích šéfa CIA, které byly nahrány a přepsány: „Vím,, že kdokoli
pracoval v kancelářích ředitele, měl obavy z faktu, že tyto rozhovory vedené v
kancelářích nebo telefonicky jsou zaznamenávány. V McConeově době byly
mikrofony v jeho běžných kancelářích, v interní kanceláři, v jídelně, v
kanceláři v budově v Este a v jeho bytě v domě na ulici White Haven. Nevím, zda
je někdo ochoten o tom mluvit, avšak existuje tendence k úniku této informace a
to činí zajisté CIA zranitelnou“.
Tajné záznamy ředitelů CIA by mohly obsahovat velké množství
„šperků“. Národní bezpečnostní archívy již o tyto záznamy žádají.
Jistý zápis uvádí, že CIA měla projekt nazvaný OFTEN, který
shromaždoval „informace o nebezpečných drogách od amerických firem“ až do podzimu
roku 1972, kdy byl program ukončen. V jiném zápisu jsou informace, že výrobci
komerčních drog „předali“ CIA drogy „zamítnuté pro jejich špatné sekundární
účinky“.
Jako součást programu MKULTRA, podávala CIA lidem bez jejich
vědomí LSD a další psychotropní látky. Podle jiného archívního dokumentu, je
psychiatr a chemický šéf Programu Agentury pro kontrolu mozku Sydney Gottlieb
údajně zodpovědný za poskytnutí jedu, který měl být použit při pokusu o
zavraždění Patricia Lumumby.
Zaměstnanci CIA přidělení k MKCHAOS – operaci, jež sledovala
americké odpůrce války ve Vietnamu a další politické disidenty – vyjádřili
„hluboké politování“ nad tím, že takové úkoly přijali.
Tyto dokumenty však odhalují celou řadu zajímavých aspektů,
jako je vysoká úroveň, na níž se rozhodovalo o akcích proti naší zemi.
Technika, kterou dnes CIA používá, aby se vyhnula poskytnutí
podrobností, nejsou jen nepříjemné škrtance, nýbrž, díky výpočetní technice, i
bílá místa.
Podle New York Times, dlouhé cenzurované úseky ukazují, že
CIA dosud nemůže vytáhnout ze svých skříní všechny kostlivce a podrobnosti
mnohých akcí v rámci zahraničních operací, které byly před lety zkoumány
novináři, kongresovými vyšetřovateli a prezidentskou komisí, v dokumentech
nejsou.
Howard Osborn, tehdejší bezpečnostní ředitel CIA, vypracoval
resumé „šperků“ shromážděných jeho kanceláří. Uvádí osm případů – včetně
naverbování gangstera Johnnyho Roselliho k útoku na Fidela Castra -, avšak
dvouapůlstránkový dokument č. 1 z Osbornova původního seznamu je vyškrtnut.
„Šperk č. 1 Bezpečnostní sekce CIA musí být velmi dobrý,
zejméně s ohledem na skutečnost, že dvojka na tomto seznamu je seznam k
programu na zavraždění Castra Rosellim“, řekl Thomas Blanton, ředitel Národních
bezpečnostních archivů, který před 15 lety žádal o odtajnění „rodinných šperků“
v rámci Aktu o svobodě informací.
Je dobře známo, že právě administrativa Spojených států
poskytla nejméně odtajněných informací v historii a dokonce zahájila proces
nového utajení dříve odtajněných informací. A nyní přijala rozhodnutí zveřejnit
tato odhalení.
Myslím, že takový postup může být pokusem vytvořit dojem
transparentnosti ve chvílích, kdy je vláda nejméně přijímána a má nejmenší
popularitu, a současně dát najevo, že tyto metody patřily do jiné doby a již se
nepoužívají. Když současný ředitel CIA, generál Hayden o rozhodnutí informoval,
prohlásil: „Dokumenty nabízejí pohled na velmi vzdálené časy a na velmi
odlišnou CIA“.
Je zbytečné dodávat, že vše, o čem se zde píše, se dále
provádí, jen brutálněji a po celé planetě, včetně rostoucího počtu nelegálních
akcí v samotných Spojených státech.
New York Times napsaly, že dotázaní experti tajné služby
uvedli, že odtajnění dokumentů je pokusem odvést pozornost od nedávných sporů a
skandálů obklopujících CIA a od administrativy, která prožívá nejhorší okamžiky
své nepopulárnosti.
Odtajnění může také v předvečer volebního procesu naznačit,
že demokratické administrativy byly stejné nebo horší než Bushova. Na stranách
11 ař 15 Memoranda řediteli CIA se píše:
„V srpnu 1960 se p. Richard M. Bissel obrátil na plukovníka
Sheffielda Edwardse s cílem zjistit, zda má bezpečnostní kancelář agenty, kteří
by mohli pomoci v důvěrné misi, jež vyžadovala akci v gangsterském stylu. Cílem
mise byl Fidel Castro. Vzhledem k maximální důvěrnosti mise byla s projektem
seznámena jen malá skupina osob. O projektu byl informován ředitel CIA a
schválil ho. Plukovník J. C. King, náčelník Divize západní polokoule byl rovněž
informován, avšak všem operačním důstojníkům JMWAVE byly veškeré podrobnosti
svévolně zatajeny. Třebaže se někteří důstojníci spojů (Commo) a divize
technických služeb (TSD) zúčastnili úvodních fází plánování, nevěděli, jaký je
cíll mise.
Kontaktován byl Robert A. Maheu, jenž byl o projektu
informován v obecných rysech a požádán, aby posoudil, zda může získat přístup
ke gangsterským kruhům jako první krok k dosažení kýženého cíle. P. Maheu
sdělil, že se při několika příležitostech setkal s jistým Johnnym Rosellim, při
jeho návštěvě v Las Vegas. Zná ho pouze neformálně prostřednictvím klientů,
avšak bylo mu dáno na srozuměnou, že jde o význačného pohlavára „syndikátu“ a
že má pod kontrolou veškeré stroje na výrobu ledu v La Franja. Podle
Maheuova názoru, pokud je Roselli skutečně členem klanu, nesporně má konexe,
které by ho dovedly ke kruhům kolem hazardních her na Kubě.
Maheu byl požádán, aby kontaktoval Roselliho, který ví, že
Maheu je vedoucím osobních vztahů s pravomocí k národním a zahraničním účtům, a
aby mu řekl, že ho v nedávné době najal klient zastupující několik
mezinárodních obchodních firem, které kvůli Castrovi utrpěly obrovské finanční
ztráty na Kubě. Jsou přesvědčeny, že odstranění Castra by jejich problém
vyřešilo, a ochotny zaplatit 150.000 dolarů za jeho úspěšné provedení. Roselimu
mělo být dáno jasně na srozuměnou, že vláda USA o operaci neví a nemá se o ní
dozvědět.
To bylo Rosellimu navrženo 14. září 1960 v hotelu Hilton
Plaza v New Yorku. Jeho počáteční reakcí byla snaha vyhnout se zatažení do této
záležitosti, avšak díky Maheuovým přesvědčovacím schopnostem přistoupil na to,
že se zeptá přítele, Sama Golda, kterí se zná „s Kubánci“. Roselli dal najevo,
že nechce za svou účast žádné peníze a myslí si, že Sam udělá totéž. Žádné z
těchto osob nebylo nikdy nic vyplaceno z fondů CIA.
V týdnu od 25. září byl Maheu představen Samovi, který byl
ubytován v hotelu Fontainebleau v Miami Beach. Až několik týdnů po setkání se
Samem a Joem – který byl představen jako kurýr mezi Havanou a Miami – viděl
fotografie obou mužů v nedělní příloze Parade. Byli identifikováni jako Momo
Salvatore Giancana a Santos Trafficante. Oba byli na seznamu deseti
nejhledanějších mužů generálního prokurátora. První byl popsán jako kmotr Cosa
Nostra v Chicagu a nástupce Al Caponeho a druhý, jako šéf kubánských operací
Cosa Nostra. Jakmile se Maheu o informaci dozvěděl, okamžitě telefonoval do
kanceláře CIA.
Po posouzení možných metod splnění mise, navrhl Sam, že by
nepoužili střelné zbraně, nýbrž, pokud bymu mohla být dodána nějaká silná
tableta, mohl by ji vhodit do Castrova jídla nebo nápoje a operace by byla
daleko účinnější. Sam uvedl, že má případného kandidáta v osobě Juana Orty,
kubánského úředníka, který dostává úplatky za hazardní hry, má dosud přístup ke
Castrovi a je ve finanční tísni.
TSD (Divize technických služeb) byla požádána, aby dodala 6
tablet s vysokým obsahem smrtící látky. Joe předal tablety Ortovi. Po řadě
týdnů a pokusů dostal Orta podle všeho strach a požádal o stažení z mise.
Navrhl jiného kandidáta, který provedl řadu bezúspěšných pokusů“.
Vše, co obsahují předešlé odstavce patří do uvozovek.
Sledujte pozorně, čtenáři, jaké metody již Spojené státy používaly, aby ovládly
svět.
Vzpomínám si, že v prvních letech revoluce se mnou pracoval
v Národním ústavu pro agrární reformu muž jménem Orta, pocházející z
protibatistovských politických sil. Vypadal úctyhodně a seriózně. Nemůže jít o
nikoho jiného. Uplynuly desítky let a ve zprávě CIA vidím znovu toto jméno.
Nemám po ruce prostředky, abych mohl okamžitě dokázat, že to byl on. Omlouvám
se, pokud neúmyslně ruším některého z příbuzných nebo potomků, ať byl tento
člověk vinen, či nikoli.
Impérium vytvořilo skutečný stroj na zabíjení, k němuž patří
nejen CIA a její metody. Bush vytvořil mocné a nákladné bezpečnostní a
špionážní struktury a z veškerých leteckých, námořních a pozemních sil udělal
světové mocenské nástroje, které s sebou přinášejí válku nespravedlnost, hlad a
smrt kdekoli na planetě, aby její obyvatele naučily, jak vykonávat demokracii a
svobodu. Americký lid si to stále jasněji uvědomuje.
„Nelze klamat celý národ donekonečna“, řekl Lincoln.
Fidel Castro
30. června 2007
