Šílenství naší doby

Nedá se nic dělat, věci je třeba nazývat pravým jménem. Kdo si uchoval minimum zdravého rozumu, nemusí se ani moc namáhat, aby viděl, jak málo realismu v současném světě zbývá.

Když byl prezident Spojených států Barack Obama navržen na Nobelovu cenu míru, prohlásil Michal Moore: „a teď ať si ji získá“. Břitkost tohoto geniálního komentáře se spoustě lidí líbila, i když mnozí neviděli v rozhodnutí norského výboru nic jiného než demagogii a nadšení ze zdánlivě neškodného politikaření nového prezidenta Spojených států, afroamerického občana, dobrého řečníka a inteligentního politika v čele mocného impéria zmítaného hlubokou ekonomickou krizí.

Brzy se mělo v Kodani konat celosvětové setkání a Obama vzbuzoval naději na uzavření závazné dohody, v níž by se Spojené státy připojily ke světového konsenzu v otázce nezbytnosti zabránit ekologické katastrofě hrozící lidskému druhu. Co se tam odehrálo, bylo zklamáním, mezinárodní veřejnost se stala obětí bolestného podvodu.

Bratrství mezi Bolívarovskou republikou a Kubou

Minulý čtvrtek, patnáctého, se mi dostalo výsady hovořit s prezidentem Bolívarovské republiky Venezuely Hugo Chávezem, který byl tak laskav a opětovně, tentokrát cestou z Nikaragui, navštívil naši zemi.

Málokdy v životě, a možná nikdy, jsem nepoznal člověka, schopného vést skutečnou, hlubokou revoluci bez jediného dne odpočinku déle než 10 let, na území téměř milionu čtverečních kilometrů, v regionu, jenž byl kolonizován Iberským poloostrovem, který 300 let vládl území s obrovským bohatstvím 20krát většímu než bylo jeho vlastní, jemuž vnutil svou víru, svůj jazyk a svou kulturu. Dnes by nebylo možné psát historii našeho živočišného druhu na planetě a nepřihlédnout přitom ke všemu, co se odehrálo na této polokouli.

Bolívar svého času nebojoval jen za Venezuelu. Vody a půda byly tenkrát čistější, živočišné druhy byly různorodé a hojné, energie obsažená v jeho plynu a v jeho ropě neznámá. Před dvěma sty lety, v době zahájení boje za nezávislost Venezuely to nedělal jen pro nezávislost této země. Dělal to pro nezávislost všech dosud kolonizovaných národů na kontinentu.

9. sjezd Svazu mladých komunistů Kuby

Dostalo se mi výsady, že jsem mohl sledovat v přímém přenosu zvuk, obrazy, myšlenky, argumenty, tváře, reakce a potlesk delegátů závěrečného zasedání 9. sjezdu Svazu mladých komunistů Kuby, které se konalo v Kongresovém paláci v neděli 4. dubna. Televizní kamery zabírají detaily z mnohem lepší vzdálenosti a úhlu, než oči lidí přítomných na jakékoli takové akci.

Nepřeháním, řeknu-li, že to byl jeden z nejemotivnějších okamžiků mého dlouhého a strastiplného života. Nemohl jsem tam být, ale prožil jsem to v duchu jako člověk procházející se světem idejí, za které bojoval tři čtvrtiny svého života. Pro revolucionáře by však ideje a hodnoty byly k ničemu, kdyby každou minutu svého života neusiloval o překonání nevědomosti, s níž všichni přicházíme na svět.

I když to málokdo přizná, náhoda a okolnosti hrají ve výsledcích jakéhokoliv lidského konání rozhodující roli.

Posíláme lékaře, ne vojáky

Ve svém zamyšlení ze 14. ledna, dva dny po haitské katastrofě, která tuto bratrskou sousední zemi devastovala, jsem napsal: „Bez ohledu na to že je chudou a blokovanou zemí, spolupracuje Kuba s haitským lidem již léta. Na 400 lékařů a zdravotníků-specialistů bezplatně spolupracuje s haitským lidem. Ve 127 ze 137 komunit v zemi pracují denně naši lékaři. Na druhé straně vystudovalo v naší vlasti medicínu nejméně 400 mladých Haiťanů. Teď pracují s našimi lékařskými posilami, které včera odcestovaly zachraňovat v této kritické situaci životy. Bez nějakého mimořádného úsilí je tedy možné zmobilizovat až tisícovku lékařů a zdravotníků-specialistů, kteří jsou vesměs na místě a připraveni spolupracovat s jakýmkoli jiným státem, který si bude přát zachraňovat haitské životy a rehabilitovat zraněné.“

„Situace je obtížná“, sdělila nám vedoucí kubánské lékařské brigády, „ale už jsme začali zachraňovat životy.“

Hodinu za hodinou, dnem i nocí se kubánští zdravotníci pouštějí odborně do neúnavné práce v těch několika zařízeních, která zůstala stát, ve stanech nebo v parcích a na otevřených místech, protože se obyvatelé bojí nových otřesů.

Haiti je zkouškou ducha spolupráce

Zprávy přicházející z Haiti vykreslují veliký chaos, který se dal očekávat ve výjimečné situaci vytvořené katastrofou.

V prvních chvílích překvapení, úžas, otřes, přání okamžitě pomoci z nejvzdálenějších končin Země. Co a jak poslat do tohoto kouta Karibiku z Číny, Indie Vietnamu a dalších míst vzdálených desítky tisíc kilometrů? Velikost zemětřesení a chudoba země vyvolávají v prvních okamžicích představu nezměrných potřeb, jež vedou k všemožným slibům následovaným snahou dopravit je jakoukoli cestou na místo.

My, Kubánci jsme pochopili, že nejdůležitější je v tom okamžiku zachraňovat životy, tomu jsme byli vyškoleni nejen pro katastrofy jako je tato, ale také pro jiné přírodní katastrofy dotýkající se zdraví.