Minulý čtvrtek, patnáctého, se mi dostalo výsady hovořit s
prezidentem Bolívarovské republiky Venezuely Hugo Chávezem, který byl tak
laskav a opětovně, tentokrát cestou z Nikaragui, navštívil naši zemi.
Málokdy v životě, a možná nikdy, jsem nepoznal člověka,
schopného vést skutečnou, hlubokou revoluci bez jediného dne odpočinku déle než
10 let, na území téměř milionu čtverečních kilometrů, v regionu, jenž byl
kolonizován Iberským poloostrovem, který 300 let vládl území s obrovským
bohatstvím 20krát většímu než bylo jeho vlastní, jemuž vnutil svou víru, svůj
jazyk a svou kulturu. Dnes by nebylo možné psát historii našeho živočišného
druhu na planetě a nepřihlédnout přitom ke všemu, co se odehrálo na této
polokouli.
Bolívar svého času nebojoval jen za Venezuelu. Vody a půda
byly tenkrát čistější, živočišné druhy byly různorodé a hojné, energie obsažená
v jeho plynu a v jeho ropě neznámá. Před dvěma sty lety, v době zahájení boje
za nezávislost Venezuely to nedělal jen pro nezávislost této země. Dělal to pro
nezávislost všech dosud kolonizovaných národů na kontinentu.
Bolívar snil o vytvoření největší republiky, jaká kdy
existovala, jejíž metropole by ležela na Panamská šíji.
Ve své nepřekonatelné velikosti dokázal Osvoboditel obdařený
revoluční genialitou předpovědět, že Spojené státy, jejichž území se původně
omezovalo na 13 anglických kolonií, jsou podle všeho předurčeny rozsévat v
Americe ve jménu svobody bídu.
Faktorem, který přispěl k boji Latinské Ameriky za
nezávislost, bylo tažení Napoleona do Španělska. Jeho bezbřehé ambice přispěly
k vytvoření vhodných podmínek pro zahájení bojů za nezávislost na našem
kontinentu. Historie lidstva se odvíjí po sínusové křivce a je plná rozporů.
Přitom se stává stále složitější a obtížnější.
Naše země mluví s morální autoritou malého národa, který
déle než půl století odolává brutální represi onoho Bolívarem předvídaného,
nejmocnějšího impéria v historii. Obrovské pokrytectví jeho politiky a pohrdání
ostatními národy – jehož výsledkem jsou mimo jiné i každodenní ukázky
zbabělosti a cynismu přenášeného do běžné praxe mezinárodní politiky - ho
zavádějí do velmi vážných a nebezpečných situací. Naprostá většina poctivých
lidí na Zemi přitom nemá žádnou možnost seznámit ostatní se svými názory, ani
dostávat důvěryhodné informace.
Zásadová politika a poctivost, s níž kubánská Revoluce vždy
otevřeně hovořila o svých úspěších i o chybách – a speciálně určité normy
chování neporušené ani jednou za dobu déle než 50 let, jako např. nikdy nemučit
žádného občana - jsou bez výjimky dodržovány. Revoluce také nikdy neustoupila a
neustoupí vydírání a mediálnímu teroru. To jsou více než přesvědčivě dokázaná
historická fakta, jež by se dala doplnit množstvím argumentů. Dnes je zmiňuji
jen k osvětlení důvodů našeho přátelství a našeho obdivu k bolívarovskému
prezidentovi Hugo Chávezovi. To je téma, o němž bych mohl hovořit dlouho. Při
této příležitosti postačí několik údajů na vysvětlenou, proč je pro mne možnost
hovořit s ním několik hodin privilegiem.
V době útoku na kasárna Moncada 26. července 1953 ještě
nebyl na světě. Když zvítězila 1. ledna 1959 revoluce, bylo mu pět. Poznal jsem
ho o 35 let později, v roce 1994, to už mu bylo 40. Od té doby jsem mohl téměř
16 let sledovat jeho revoluční vývoj. Je výjimečně nadaný, nenasytný čtenář,
mohu podat svědectví o jeho schopnosti rozvíjet a prohlubovat revoluční
myšlenky. Jaký u každého člověka hrála ve vývoji jeho myšlenek rozhodující
úlohu náhoda a okolnosti. Má úžasnou schopnost zapamatovat si jakoukoli
myšlenku a opakovat ji s neuvěřitelnou přesností i dlouho poté. Je skutečným
mistrem v rozvíjení a šíření revolučních myšlenek. Zná je a ovládá umění je s
úžasnou výmluvností předávat. Je absolutně poctivý a citlivý ve vztahu k jiným
lidem, přirozeně nesmírně velkorysý. Nepotřebuje chválu, ale sám ji naopak
štědře rozdává. Když s některým jeho názorem nebo rozhodnutím nesouhlasím,
prostě mu to upřímně, ve vhodnou dobu a s náležitou úctou k našemu přátelství
řeknu. Když to dělám, mám především na paměti, že je dnes člověkem, který -
díky své schopnosti ovlivňovat masy a díky obrovským přírodním zdrojům své
země, které byly nemilosrdně rabovány - leží impériu nejvíc v hlavě. Člověkem,
proti němuž ostře útočí a snaží se ho připravit o autoritu. Jak impériu, tak
námezdním žoldákům v jeho službách nasáklým lžemi a konzumním stylem života
hrozí opět jednou, že podcení jeho i jeho hrdinný lid, a já nemám nejmenší
pochybnost, že si znovu vyslouží lekci, na kterou nezapomenou. Více než půl
století boje mi to jasně ukazuje.
Chávez má dialektiku v sobě. Nikdy, v žádné době neudělala
žádná vláda pro jeho lid v tak krátké době tolik. Zvláště mne těší, že mohu
jeho lidu vyjádřit vřelé blahopřání k 200. výročí zahájení boje za nezávislost
Venezuely a Latinské Ameriky. Náhoda tomu chtěla, že si 19. dubna připomínáme
také vítězství revoluce nad imperialismem na Girónu přesně před 49 lety. Chceme
toto vítězství slavit společně s Bolívarovou vlastí.
S potěšením posílám své pozdravy také všem bratřím v (integračním
uskupení) ALBA.
Fidel Castro
18. dubna 2010
