Cesta vedoucí k propasti

Znát nebo přehlížet elementární fakta, být či nebýt zodpovědný za události, není otázkou optimismu nebo pesimismu. Jestliže ti, kdo se pokládají za politiky, při této své činnosti – zpravidla - ignorují vše či téměř vše, co s ní souvisí, měli by být odkázáni na smetiště dějin.

Nemluvím přirozeně o těch, kteří za několik tisíciletí přeměnili veřejné záležitosti v nástroj moci a bohatství pro privilegované třídy, v kteréžto činnosti v posledních osmi či deseti tisících letech, za něž máme k dispozici určité stopy sociálního chování lidského druhu, jenž podle názoru vědců existuje jako myslící tvor stěží déle než 180 tisíc let, dosáhli skutečně rekordní krutosti.

Není mým cílem zabývat se takovými tématy, bezpochyby nudnými pro téměř sto procent lidí nepřetržitě bombardovaných zprávami z médií zahrnujících od tištěného slova až po trojrozměrné obrazy, které se začínají promítat v drahých kinech, a není daleko den, kdy budou převažovat i na již tak úžasných televizních obrazovkách. Ne náhodou sídlí takzvaný zábavní průmysl v srdci impéria, které všechny tyranizuje.

Genocidní úloha NATO

Tato brutální vojenská aliance se stala nejvěrolomnějším nástrojem represe v historii lidstva.

NATO převzalo tuto globální represivní roli v okamžiku, kdy přestal existovat Sovětský svaz, který posloužil Spojeným státům jako záminka k jeho vytvoření. Jeho zločinný smysl byl potvrzen v Srbsku, slovanské zemi, jejíž lid tak hrdinně bojoval ve 2. světové válce proti nacistickým vojskům.

Když v březnu 1999 země této neblahé organizace ve snaze rozložit po smrti Josipa Broze Tita Jugoslávii vyslaly své jednotky na pomoc kosovským odštěpencům, narazily na tuhý odpor národa, jehož zkušené síly byly nedotčené.

Železná vůle

Dne 14. října otiskly Granma a Juventud Rebelde, tiskové orgány strany a mládeže, statečné a energické poselství lidu Kuby od hrdiny Kubánské republiky Reného Gonzáleze, jemuž vypršel hanebný a nespravedlivý třináctiletý trest v odloučení, stejně jako si ostatní čtyři hrdinové odpykávají delší tresty ve věznicích navzájem vzdálených tisíce mil. Nezdolná pevnost žádného z nich ani na okamžik nepolevila, přestože byli bez zločinu a jakéhokoli důkazu, z rozhodnutí „americké justice“ opakovaně umísťováni na samotky, skutečné hrobky bez prostoru pro pohyb. Jestli se tato takzvaná „justice“ v něčem nemýlila, pak v druhu mužů, které trestá.

Renému navíc zakázali na další tři roky odcestovat do vlasti k rodině a svému lidu. Musí zůstat na území země, jež mu vyměřila tak nespravedlivý trest.

Reného slova všechny, a zvláště nás, kdo jsme prožívali kritické roky historie naší vlasti, hluboce zasáhla.

Zavraždění Usámy bin Ladina

Kdo se těmito otázkami zabývá, ví, že 11. září 2001 vyjádřil náš lid lidu Spojených států svou solidaritu a nabídl skromnou spolupráci v lékařské oblasti, kterou jsme mohli poskytnout obětem brutálního atentátu na newyorská „Dvojčata". Vzhledem k chaosu, jenž vládl v prvních hodinách po útoku jsme také okamžitě nabídli americkým letadlům letištní plochy v naší zemi, aby měla kde přistávat. Historický postoj kubánské revoluce, která byla vždy proti akcím ohrožujícím životy civilistů, je dobře znám. Byli jsme sice odhodlanými stoupenci ozbrojeného boje proti batistovské tyranii, na druhé straně jsme však z principu odmítali jakýkoli teroristický čin, jenž by vedl ke smrti nevinných lidí. Tento postoj, který dodržujeme déle než půl století, nás opravňuje, abychom se k této delikátní záležitost i vyslovili. Bin Ladin byl mimochodem dlouhé roky přítelem Spojených států, které ho vojensky vycvičily, a odpůrcem SSSR a socialismu. Ale ať byly činy, které jsou mu připisovány, jakékoli, zavraždění neozbrojeného člověka obklopeného příbuznými je odporný čin. Právě to zjevně udělala vláda nejmocnějšího národa, jaký kdy existoval.

Obamův pečlivě připravený projev, jímž oznamoval Bin Ladinovu smrt: „...víme, že nejhorší obrazy jsou ty, které zůstaly pro svět neviditelné. Prázdné místo u stolu. Děti, které byly nuceny vyrůstat bez matky nebo otce. Rodiče, kteří už nikdy nepocítí objetí svého dítěte. Kolem 3000 občanů odešlo daleko od nás a zanechalo v našich srdcích obrovské prázdno."

Ten odstavec v sobě nese dramatickou pravdu, ale nemůže čestným lidem zabránit, aby si vzpomněli na nespravedlivé války rozpoutané Spojenými státy v Iráku a Afganistánu, na statisíce dětí, které byly nuceny vyrůstat bez matky nebo otce, a rodičů, kteří už nikdy neobejmou své děti.

Má absence v ÚV

Znal jsem zprávu soudruha Raúla pro šestý sjezd Strany. Ukázal mi ji několik dní předem z vlastní iniciativy, jak to dělal s mnoha jinými záležitostmi, aniž bych to požadoval, protože jsem předal, jak už jsem dříve vysvětlil, všechny své stranické a státní funkce v prohlášení z 31. července 2006. Udělat to byla povinnost, o čemž jsem ani chvilku neváhal. Věděl jsem, že můj zdravotní stav byl vážný, ale byl jsem klidný. Revoluce pokračovala dál; nebyl to její nejobtížnější moment poté, co SSSR a socialistický tábor zmizely, zůstali ale žoldáci a měšťáci se svými zavazadly a vaky ve svém zlatém exilu. "Yankeyové" měli teď kromě Kuby další revoluci ve Venezuele. Úzká spolupráce mezi oběma zeměmi přejde také do dějin Ameriky jako příklad enormního revolučního potenciálu národů stejného původu a se stejnou historií. 

Mezi mnoha body, uvedenými v návrhu zprávy pro šestý sjezd, jeden, který mě více zajímal, byl ten související s mocí. Doslova říká: "Došli jsme k závěru, že je doporučitelné omezit na maximálně dvě po sobě jdoucí pětiletá období výkon základních politických a státních funkcí. To je možné a potřebné za současných okolností, velmi odlišných od těch v prvních desetiletích revoluce, dosud nekonsolidované a navíc vystavené stálým hrozbám a agresím." Líbila se mi ta myšlenka: Bylo to téma, o kterém jsem velmi přemýšlel. Zvyklý od prvních roků revoluce číst zprávy novinových agentur, znal jsem vývoj v našem světě, úspěchy a omyly stran a lidí. Je přehršel příkladů z posledních 50 let. Zachovávám si přesvědčení, že osud světa mohl být lepší v tomto momentě, velmi odlišný, bez chyb, kterých se dopustili revoluční vůdcové, kteří se skvěli svým talentem a svými zásluhami. Stejně tak nemám iluzi, že v budoucnu bude úkol snadnější, nýbrž naopak. 

Říkám jednoduše to, co podle mého soudu považuji za základní povinnost kubánských revolucionářů. Čím menší země, tím obtížnější okolnosti, tím více je povinna vyhnout se omylům. Musím se přiznat, že jsem si nikdy nepřipouštěl starosti kvůli době, po kterou jsem vykonával úlohu předsedy Státní rady a Rady ministrů a prvního tajemníka strany. Byl jsem navíc od vylodění vrchním velitelem malého vojska, které se později tolik rozrostlo. Od pohoří Sierra Maestra jsem se vzdal výkonu funkce provizorního prezidenta země po vítězství, které jsem brzo připravil pro naše ozbrojené síly, dostatečně ještě v roce 1957 skromné; udělal jsem to, protože už ambice ve vztahu k této funkci překážely boji. Byl jsem téměř donucen zaujmout místo prvního ministra v počátečních měsících roku 1959.