Znát nebo přehlížet elementární fakta, být či nebýt
zodpovědný za události, není otázkou optimismu nebo pesimismu. Jestliže ti, kdo
se pokládají za politiky, při této své činnosti – zpravidla - ignorují vše či
téměř vše, co s ní souvisí, měli by být odkázáni na smetiště dějin.
Nemluvím přirozeně o těch, kteří za několik tisíciletí
přeměnili veřejné záležitosti v nástroj moci a bohatství pro privilegované
třídy, v kteréžto činnosti v posledních osmi či deseti tisících letech, za něž
máme k dispozici určité stopy sociálního chování lidského druhu, jenž podle
názoru vědců existuje jako myslící tvor stěží déle než 180 tisíc let, dosáhli
skutečně rekordní krutosti.
Není mým cílem zabývat se takovými tématy, bezpochyby
nudnými pro téměř sto procent lidí nepřetržitě bombardovaných zprávami z médií
zahrnujících od tištěného slova až po trojrozměrné obrazy, které se začínají
promítat v drahých kinech, a není daleko den, kdy budou převažovat i na již tak
úžasných televizních obrazovkách. Ne náhodou sídlí takzvaný zábavní průmysl v
srdci impéria, které všechny tyranizuje.
Chci hovořit z pohledu dneška jako výchozího bodu o cestě
vedoucí k propasti. Mohl bych dokonce mluvit o „nevyhnutelné“ cestě a určitě
bych byl blíž ke skutečnosti. Myšlenka posledního soudu je obsažena v
náboženských učeních nejvíce rozšířených mezi obyvateli planety a nikdo je
proto neoznačuje za pesimistická. Naopak, mám zato, že elementární povinností
každého seriózního a soudného člověka, jakých jsou miliony, je usilovat o
odsunutí a snad i zabránit této dramatické a nedaleké události v současném
světě.
Ohrožují nás mnohá nebezpečí, ale dvě z nich – nukleární
válka a klimatické změny – jsou rozhodující a obojí se také stále více vzdalují
řešení.
Demagogické řeči k těmto otázkám, prohlášení a projevy
tyranie vedené ve světě Spojenými státy a jejími mocnými a bezvýhradnými
spojenci nepřipouštějí v tomto směru žádnou pochybnost.
První leden 2012, západní a křesťanský nový rok, se shoduje
s výročím vítězství revoluce na Kubě a s rokem 50. výročí Karibské krize (říjen
1962), která svět postavila na pokraj světové nukleární války. A to mne nutí k
napsání těchto řádků.
Má slova by neměla význam, pokud by jejich smyslem bylo,
vinit z něčeho americký lid, nebo jakoukoli jinou zemi, která je spojencem
Spojených států, protože stejně jako ostatní národy světa by i oni byli
nevyhnutelně obětí tragédie. Nedávné události v Evropě a dalších místech
ukazují rozhořčené masy těch, které nezaměstnanost, nouze, snižování příjmů,
dluhy, diskriminace, lži a politikaření přivedla k protestům, a brutální
represe ze strany strážců zavedeného pořádku.
Stále častěji se mluví o vojenských technologiích
poškozujících celou planetu, jedinou obyvatelnou oběžnici vzdálenou stovky
světelných let od další, která by pro nás snad mohla být vhodná, pokud bychom
se přesunovali rychlostí světla, tři sta tisíc kilometrů za sekundu.
Nesmíme zapomínat, že pokud by náš skvělý myslící živočišný
druh zmizel, uplynuly by miliony let, než by znovu vznikl jiný, schopný
myšlení, vzhledem k přirozeným zákonům vývoje druhů, evoluce objevené Darwinem
v roce 1859, kterou dnes uznávají všichni seriózní vědci, ať věřící či
nevěřící.
Žádná jiná epocha v historii člověka nepoznala nebezpečí,
jaká v současnosti ohrožují lidstvo. Lidé jako já, kteří již oslavili
pětaosmdesátku, se dožili 18 let a maturity ještě předtím, než byl dokončen
vývoj první atomové bomby.
Dnes je připraveno k nasazení na tisíce podobných artefaktů
– a nesrovnatelně silnějších než ty, které vyvolaly žár slunce nad městy
Hirošima a Nagasaki.
Počet zbraní tohoto druhu, které se ukládají navíc v
úložištích, plus těch, které již byly na základě dohod rozmístěny, překročil
dvacet tisíc jaderných střel.
Použití sotva stovky těchto zbraní by stačilo k vytvoření
jaderné zimy, jež by v krátkém čase způsobila strašnou smrt všech lidí
obývajících planetu, jak brilantně a s počítačově zpracovanými údaji vyložil
americký vědec a profesor Alan Robock z Rutgers University v New Jersey.
Kdo je zvyklý číst zprávy a seriózní mezinárodní analýzy,
ví, že riziko vypuknutí války, v níž by bylo použito nukleárních zbraní, se
zvyšuje s rostoucím napětím na Středním východě, kde je množství jaderných
zbraní plně připravených k boji soustředěno v rukách izraelské vlády, jejíž
status silné atomové mocnosti nikdo ani nepřipouští, ani nepopírá. Stejně tak
narůstá napětí kolem Ruska, země s nespornou odvetnou silou ohrožované
takzvaným evropským protiatomovým štítem.
Úsměv vyvolává americké tvrzení, že evropský protiatomový
štít má chránit také Rusko před Íránem a Severní Koreou. Pozice Američanů v
této citlivé záležitosti je tak slabá, že se jejich spojenec Izrael ani
nenamáhá předběžně konzultovat opatření, jež by mohla rozpoutat válku.
Lidstvo ovšem nemá žádné záruky. Kosmický prostor v
blízkosti naší planety je zahlcen satelity Spojených států schopnými sledovat i
to, co se děje na střechách obydlí jakékoli národa světa. Život a zvyky každého
člověka nebo rodiny se staly předmětem sledování, odposlech stamiliónů mobilů a
téma rozhovorů jakéhokoliv uživatele kdekoliv ve světě přestává být soukromou
záležitostí a stává se zdrojem informací pro tajné služby Spojených států.
Takové je právo, jež zbývá občanům našeho světa v důsledku
jednání vlády, jejíž Ústava, schválená v roce 1776 Kongresem ve Filadelfii
ještě stanovila, že lidé se rodí svobodní a sobě rovní a Stvořitel je nadal
určitými právy, z nichž už samotným Američanům, ani žádným občanům světa
nezůstalo ani právo sdělovat příbuzným a přátelům své nejintimnější pocity.
Válka je trágédií, jež může nastat, a je velmi
pravděpodobné, že nastane. Avšak i kdyby bylo lidstvo schopné ji odsunout na
neurčito, odehrává se stále rychlejším tempem další stejně dramatický fenomén:
klimatické změny.
Zmíním jen to, co přední světové vědci a vykladatelé světa
zachytili v dokumentech a filmech, jež nikdo nezpochybňuje.
Je dobře známo, že vláda Spojených států odmítla Kjótské
dohody o životním prostředí, přičemž tuto svou linii ani nekoordinovala s
nejbližšími spojenci, jejichž území budou v budoucnosti silně trpět a v
některých případech jako Holandsko, téměř úplně zmizí.
Planeta dnes žije, aniž by měla k tomuto závažnému problému
připravenou nějakou politiku. Hladiny moří zatím stoupají, obrovské vrstvy
ledu pokrývajícího Antarktidu a Grónsko, kde se nachází přes 90 %
sladké vody světa, se stále rychlejším tempem rozpouštějí a lidstvo dosáhlo 30.
listopadu roku 2011 oficiálně počtu 7 miliard obyvatel, jichž v nejchudších
oblastech světa setrvale a nevyhnutelně přibývá. Mohou snad ti, kdo se v
posledních 50 letech věnovali bombardování zemí a zabíjení milionů lidí, mít
starost o osudy ostatních národů?
Spojené státy jsou dnes nejen podněcovatelem těchto válek,
nýbrž také největším výrobcem a vývozcem zbraní na světě.
Jak je známo, tato mocná země podepsala na příští roky
smlouvu na dodávky za 60 miliard dolarů do Saudskoarabského království, kde
nadnárodní společnosti Spojených států a jejich spojenců vytěží denně 10
milionů barelů lehkého oleje, tedy paliva za miliardu dolarů. Co se s touto
zemí a s tímto regionem stane, až se tyto zásoby energie vyčerpají? Není možné,
aby náš globalizovaný svět bez odmlouvání akceptoval kolosální plýtvání
energetickými zdroji, jejichž vytvoření trvalo přírodě stovky milionů let a
jejichž mrhání zvyšuje základní výdaje. Nebylo by to v žádném případě hodno
inteligence připisované našemu druhu.
V posledních 12 měsících se situace značně zhoršila v
důsledku nových technologií, které namísto aby tragédii způsobovanou plýtváním
fosilními palivy zmírňovaly, podstatně ji ztěžují.
Význační světoví vědci a badatelé již dříve upozorňovali na
dramatické důsledky klimatických změn.
Francouzský režisér Yann Arthus-Bertrand ve filmovém
dokumentu nazvaném „Home“, uvedeném v polovině roku 2009 a vyrobeném ve
spolupráci s mezinárodně váženými a dobře informovanými osobnostmi, vysílá
světu na základě nesporných faktů varování, co se děje. Podloženými argumenty
ukazuje neblahé důsledky vyčerpání energetických zdrojů vytvořených za stovky
milionů let přírodou, za necelá dvě století. Nejhorší však není kolosální
mrhání, nýbrž sebevražedné dopady na lidský druh. S odkazem na samotnou existenci
života vytýká lidskému druhu: „...Využíváš pro sebe pohádkové dědictví 4
miliard let, které Země nabízí. Je ti pouhých 200 000 let, ale už jsi změnil
tvář světa.“
Až do té chvíle nikoho nevinil, ani nemohl vinit, prostě
ukazoval objektivní realitu. Avšak dnes musíme my všichni cítit vinu, že o tom
víme, ale pro řešení se nesnažíme nic udělat.
Autoři tohoto díla zahrnuli do svých obrazů a představ
vzpomínky, data a myšlenky, které bychom měli znát a brát v úvahu.
Další skvělý filmový materiál uvedený v posledních měsících
byly „Oceány“, zpracované dvěma francouzskými realizátory. Na Kubě je považován
za nejlepší film roku. Podle mého soudu možná nejlepší film této epochy.
Je to materiál udivující svou precizností a nádherou obrazů,
jaké nebyly nikdy žádnou kamerou natočeny: bylo do něho investováno 8 let a 50
milionů EUR. Lidstvo bude muset poděkovat za tento důkaz o způsobu, jakým se
projevují přírodní principy porušované člověkem. Herci nejsou lidé, jsou to
obyvatelé světových moří. Zaslouží si Oskara!
Co povzbudilo můj smysl pro povinnost k napsání těchto řádek
nebyla fakta, o nichž jsem hovořil až dosud a která jsem tak či onak komentoval
již dříve, nýbrž skutečnosti, jež v souvislosti se zájmy nadnárodních
společností vyplouvají v posledních měsících po troškách na světlo a jsou podle
mého názoru definitivním potvrzením zmatku a politického chaosu vládnoucího ve
světě.
Jen před pár měsíci jsem se ve zprávách poprvé dočetl o
existenci břidlicového plynu. Uvádělo se, že Spojené státy mají zásoby schopné
pokrýt jejich spotřebu tohoto paliva na 100 let. Vzhledem k tomu, že mám v
současnosti čas na studium politických, ekonomických a vědeckých témat, která
mohou být pro naše národy opravdu užitečná, spojil jsem se diskrétně s několika
lidmi žijícími na Kubě nebo mimo naši zemi. Nikdo z nich kupodivu o věci nic
neslyšel. Nestalo se to samozřejmě poprvé. Člověk žasne nad skutečnostmi, jež
jsou samy o sobě důležité a skrývají se v úplném moři informací, smíchány se
stovkami nebo tisíci zprávami kolujícími po planetě.
Zájem o téma jsem však neztratil. Uplynulo několik měsíců a
břidlicový plyn už není žádnou novinkou. Na přelomu nového roku již bylo známo
dost informací, aby bylo zcela zřejmé, že svět nevyhnutelně míří k propasti,
ohrožován tak krajně vážnými riziky jako atomová válka a klimatické změny. O
prvním jsem již mluvil, ke druhému uvedu s ohledem na stručnost jen fakta známá
a některá zatím neznámá, která by žádný politický činitel ani rozumný člověk
neměl přehlížet.
Neváhám říci, že na obojí pohlížím s vyrovnaností let
prožitých v této pozoruhodné fázi historie člověka, jež přispěla ke vzdělanosti
našeho statečného a hrdinného lidu.
Plyn se udává v TCF (Trillion cubic feet), které se mohou
vztahovat ke kubickým stopám nebo kubickým metrům, podle systému měrných
jednotek používaného v té které zemi (ne vždy je jasně řečeno, zda se jedná o
jedno nebo o druhé). Přitom hovoříme-li o bilionech ve španělštině, máme
obvykle na mysli milion milionů, množství, které angličtina označuje jako
trilion, což je třeba mít na zřeteli při analýze zpravidla obrovských čísel
vztahujících se k plynu. Budu se snažit na to upozornit, kde by bylo zapotřebí.
Americký analytik Daniel Yergin, autor objemného klasického
díla o historii ropy řekl podle agentury IPS, že třetinu veškerého plynu
vytěženého ve Spojených státech tvoří plyn břidlicový.
„...Provoz jedné plošiny se šesti vrty může spotřebovat 170
000 kubických metrů vody a vyvolat dokonce škodlivé jevy, třeba ovlivnit
seismické pohyby, kontaminovat podzemní i povrchové vody a poškodit krajinu.“
Britská skupina BP informuje zase, že „ověřené zásoby
konvenčního nebo tradičního plynu na planetě dosahují celkem 6.608 bilionů –
milionů milionů – kubických stop, cca 187 bilionů kubických metrů, (...) a
největší ložiska jsou v Rusku (1.580 TCF), Iránu (1.045), Kataru (894) a
Saudské Arábii a Turkmenistánu (po 283 TCF).“ Jedná se o produkovaný a
obchodovaný plyn.
„Studie EIA (vládní agentura Spojených států pro energii)
vydaná v dubnu 2011 uvedla prakticky stejné množství (6.620 TCF nebo 187.4
bilionů kubických metrů) rekuperovatelného plynu „shale gas“ ve 32 zemích, z
nichž giganty jsou Čína (1.275 TCF), Spojené státy (862) Argentina (774),
Mexiko (681), JAR (485) a Austrálie (396 TCF).“ „Shale gas“ je břidlicový plyn.
Povšimněte si, že podle známých údajů má Argentina a Mexiko téměř tolik jako
Spojené státy. Čína s největšími ložisky vlastní téměř dvojnásobné zásoby než
oba předcházejí a má o 40 % víc než Spojené státy.
„...země po léta závislé na zahraničních dodavatelích by
měly obrovské zdroje v poměru ke své spotřebě; např. Francie a Polsko
dovážející 98 a
64 % plynu, který spotřebují, by v břidlicových horninách či lutitech měly
zásoby přesahující 180 TCF pro každou.“
„Při těžbě z lutitů – uvádí IPS – je využíváno metody
nazvané „fracking“ (hydraulická frakce) pomocí vhánění velkého množství vody
plus písku a chemických aditiv. Uhlíková stopa (podíl CO2 uvolňovaný do
atmosféry) je daleko větší než při produkci konvenčního plynu.“
„Protože jde o bombardování vrstev zemské kůry vodou a
dalšími látkami, zvyšuje se riziko poškození podloží, půdy, hladiny podzemních
a povrchových vod, krajiny a komunikací, pokud by zařízení na těžbu a dopravu
tohoto nového bohatství vykazovala závady nebo provozní chyby.“
Stačí říci, že mezi mnoha chemikáliemi vháněnými spolu s
vodou při těžbě tohoto plynu je silně karcinogenní benzen a toluen.
Expertka Lourdes Melgar z Technického a vysokoškolského
institutu v Monterrey soudí, že: „Je to technologie vyvolávající mnoho diskusí,
a ložiska leží v oblastech, kde není voda...“
„Plynonosné lutity jsou zdrojem nekonvenčních ropných látek
zachycených v horninách, v nichž jsou ukryty, proto se k jejich uvolnění ve
velkém používá hydraulická frakce (v angličtině známá jako „fracking“)“, uvádí
IPS.
„Těžba břidlicového plynu vyžaduje velké množství vody a
kopání a frakce produkuje velký objem tekutého odpadu, který může obsahovat
rozpuštěné chemikálie a další znečišťující látky, které musí být před
vypuštěním čištěny.“
„Produkce z břidlice prudce stoupla z 11.037 milionů metrů
kubických v roce 2000 na 135.840 milionů v roce 2010. Bude-li expanze
pokračovat tímto tempem, pokryje podle EIA v roce 2035 45 % celkové spotřeby
plynu.“
„Nedávné vědecké výzkumy varovaly před negativním profilem
břidlicového plynu z hlediska životního prostředí.“
Akademici Robert Howarth, Renee Santoro a Anthony Ingraffea
z americké Cornell University, dospěli k závěru, že tento ropný produkt je více
kontaminující než ropa a plyn, jak uvádějí ve své studii „Metan a stopy plynů
se skleníkovým efektem v zemním plynu pocházejícím z břidlicových formací,“
publikované v dubnu loňského roku v časopise Climatic Change.
„Uhlíková stopa je větší než u konvenčního plynu nebo ropy v
jakémkoli časovém horizontu, avšak zejména v úseku 20 let. V porovnání s uhlím
je za 20 let nejméně o 20 % vyšší, možná až dvojnásobná,“ zdůraznila zpráva.
„Metan je jeden z nejvíce znečišťujících skleníkových plynů
vedoucích ke zvyšování teploty planety.“
„V těžebně aktivních oblastech (jeden nebo více vrtů na
kilometr) se průměrná a maximální koncentrace metanu ve studnách s pitnou vodou
zvyšovala se zkracující se vzdáleností od nejbližšího plynového vrtu a byl
potencionálním zdrojem exploze,“ uvádí text autorů Stehpena Osborna, Avnera
Vengoshe, Nathaniela Warnera a Roberta Jacksona ze státní Duke University.
„Tyto ukazatele zpochybňují argument průmyslu, že břidlice
může nahradit uhlí při výrobě elektřiny, a tak být prostředkem ke zmírnění
klimatických změn.“
„Je to příliš ukvapené a riskantní dobrodružství.“
„V dubnu 2010 spustil Stární department USA Globální
iniciativu pro břidlicový plyn, na pomoc zemím, které by chtěly využít tohoto
zdroje, při jeho vyhledávání a rozvoji, s případným ekonomickým výnosem pro
nadnárodní společnosti této země.“
Nevyhnutelně jsem se rozepsal šířeji, nebylo jiné cesty.
Připravuji tyto řádky pro webovou stránku Cubadebate a pro Telesur, jednu z
nejserióznějších a nejčestnějších stanic našeho zkoušeného světa.
Čekal jsem s otevřením tohoto tématu, až pominou sváteční
dny starého a nového roku.
Fidel Castro
4. ledna 2012
