Znal jsem zprávu soudruha Raúla pro šestý sjezd Strany. Ukázal mi ji několik dní předem z vlastní iniciativy, jak to dělal s mnoha jinými záležitostmi, aniž bych to požadoval, protože jsem předal, jak už jsem dříve vysvětlil, všechny své stranické a státní funkce v prohlášení z 31. července 2006. Udělat to byla povinnost, o čemž jsem ani chvilku neváhal. Věděl jsem, že můj zdravotní stav byl vážný, ale byl jsem klidný. Revoluce pokračovala dál; nebyl to její nejobtížnější moment poté, co SSSR a socialistický tábor zmizely, zůstali ale žoldáci a měšťáci se svými zavazadly a vaky ve svém zlatém exilu. "Yankeyové" měli teď kromě Kuby další revoluci ve Venezuele. Úzká spolupráce mezi oběma zeměmi přejde také do dějin Ameriky jako příklad enormního revolučního potenciálu národů stejného původu a se stejnou historií.
Mezi mnoha body, uvedenými v návrhu zprávy pro šestý sjezd, jeden, který mě více zajímal, byl ten související s mocí. Doslova říká: "Došli jsme k závěru, že je doporučitelné omezit na maximálně dvě po sobě jdoucí pětiletá období výkon základních politických a státních funkcí. To je možné a potřebné za současných okolností, velmi odlišných od těch v prvních desetiletích revoluce, dosud nekonsolidované a navíc vystavené stálým hrozbám a agresím." Líbila se mi ta myšlenka: Bylo to téma, o kterém jsem velmi přemýšlel. Zvyklý od prvních roků revoluce číst zprávy novinových agentur, znal jsem vývoj v našem světě, úspěchy a omyly stran a lidí. Je přehršel příkladů z posledních 50 let. Zachovávám si přesvědčení, že osud světa mohl být lepší v tomto momentě, velmi odlišný, bez chyb, kterých se dopustili revoluční vůdcové, kteří se skvěli svým talentem a svými zásluhami. Stejně tak nemám iluzi, že v budoucnu bude úkol snadnější, nýbrž naopak.
Říkám jednoduše to, co podle mého soudu považuji za základní povinnost kubánských revolucionářů. Čím menší země, tím obtížnější okolnosti, tím více je povinna vyhnout se omylům. Musím se přiznat, že jsem si nikdy nepřipouštěl starosti kvůli době, po kterou jsem vykonával úlohu předsedy Státní rady a Rady ministrů a prvního tajemníka strany. Byl jsem navíc od vylodění vrchním velitelem malého vojska, které se později tolik rozrostlo. Od pohoří Sierra Maestra jsem se vzdal výkonu funkce provizorního prezidenta země po vítězství, které jsem brzo připravil pro naše ozbrojené síly, dostatečně ještě v roce 1957 skromné; udělal jsem to, protože už ambice ve vztahu k této funkci překážely boji. Byl jsem téměř donucen zaujmout místo prvního ministra v počátečních měsících roku 1959.
Raúl věděl, že bych v současné době nepřijal žádnou funkci ve straně. Byl to on, kdo mě vždy nazýval prvním tajemníkem a nejvyšším velitelem, funkce, které, jak je známo, jsem delegoval ve zmíněné deklaraci poté, co jsem vážně onemocněl. Nikdy jsem se nepokoušel, ani jsem fyzicky nemohl, je vykonávat, i když se mi podstatně zotavila schopnost analyzovat a psát. Nicméně on nikdy nepřestal předávat mi ideje, které měl v úmyslu. Nabízí se další problém: Organizační komise diskutovala o celkovém počtu členů ústředního výboru, který měla navrhnout sjezdu. Na základě velmi dobrého uvážení podporovala tato komise myšlenku, zastávanou Raúlem, aby se uvnitř ústředního výboru posílila přítomnost žen a potomků otroků, pocházejících z Afriky. Obě tyto skupiny byly nejchudší a nejvíce vykořisťované kapitalismem v naší zemi.
Zároveň bylo několik soudruhů, kteří pro svůj věk nebo zdraví nemohli už poskytovat straně velké služby, ale Raúl si myslel, že by bylo příliš tvrdé vyloučit je ze seznamu kandidátů. Neváhal jsem navrhnout mu, aby tito tak vážení soudruzi nebyli vylučováni, a dodal jsem, že důležitější je, abych se já na tomto seznamu neobjevoval. Myslím si, že se mi dostalo už příliš poct. Nikdy jsem si nemyslel, že budu žít tolik let; nepřítel dělal vše možné, aby tomu zabránil; nezkalkulovatelným počtem případů se pokusil mě eliminovat a já jsem často s nimi "spolupracoval". Práce sjezdu pokračovala tak rychle, že jsem neměl čas předat ani slovo o této záležitosti před tím, než jsem obdržel hlasovací lístky.
Kolem poledne mně Raúl poslal po svém pomocníkovi hlasovací lístek a já jsem tak mohl vykonat své hlasovací právo jako delegát sjezdu, čest, kterou mně udělili členové strany v Santiagu de Kuba, aniž bych se já dozvěděl jediné slovo. Neudělal jsem to mechanicky. Přečetl jsem si životopisy navrhovaných nových členů. Jsou to vynikající osobnosti, některé z nich jsem poznal při prezentaci jedné knihy o naší revoluční válce v Magně aule Havanské univerzity, při kontaktech s výbory na obranu revoluce, na schůzích vědců, intelektuálů a při jiných aktivitách. Hlasoval jsem a dokonce jsem požádal o fotografii z tohoto momentu, kdy jsem vykonával toto právo.
Vzpomněl jsem si, že mně ještě schází sepsat dodatek z historie o bojích na Girónu. Pracuji na něm a mám závazek jej brzo odevzdat; mám na paměti navíc napsat o jiné důležité události, ke které došlo potom. Všechno dřív než skončí svět! Jak to vidíte?
Fidel Castro
18. dubna 2011
