Když Kaddáfí, ve věku pouhých 28 let coby plukovník libyjské armády inspirovaný svým egyptským kolegou Abd Násirem, svrhl v roce 1969 krále Idrise I, uskutečnil významná revoluční opatření, jako byla agrární reforma a znárodnění ropy. Rostoucí příjem byl věnován ekonomickému a sociálnímu rozvoji, obzvlášť vzdělávacím a zdravotním službám poskytovaným poměrně nerozsáhlému libyjskému obyvatelstvu žijícímu v pouštní oblasti s málo obdělávatelnou půdou.
Pod touto pouští existovalo rozsáhlé a hluboké moře "podzemní vody". Když jsem slyšel o pokusně obdělávaných oblastech, měl jsem dojem, že v budoucnu by tyto kolektory mohly být cennější než ropa.
Náboženská víra, kázaná s horlivostí, která charakterizuje muslimské národy, z části pomohla k vyrovnání silné kmenové tendence, která ještě přežívá v této arabské zemi.
Libyjští revolucionáři vypracovali a prováděli své vlastní myšlenky ve vztahu k právním a politickým institucím, které Kuba z principu respektovala.
Úplně jsme se zdrželi vyjádření jakýchkoliv názorů týkajících se koncepce libyjského vedení.
Můžeme jasně vidět, že základním zájmem Spojených států a NATO není Libye, ale revoluční vlna rozpoutaná v arabském světě, které chtějí zabránit za každou cenu.
Je nezvratným faktem, že vztah mezi Spojenými státy a jeho spojenci z NATO v posledních letech byl vynikající, až do vzniku povstání v Egyptě a Tunisku.
V jednáních na vysoké úrovni mezi Libyí a vedoucími představiteli NATO, žádný z nich neměl s Kaddáfím jakýkoliv problém. Země byla jistým zdrojem dodávek vysoce kvalitní ropy, zemního plynu a dokonce i draslíku. Problémy, které vznikly mezi nimi v prvních desetiletích, byly překonány.
Strategická odvětví, jako je čerpání ropy a přeprava, byla otevřena pro zahraniční investice.
Privatizace byla rozšířena na mnoha veřejných podniků. Svou blahodárnou roli při provádění těchto operací prováděl Mezinárodní měnový fond.
Logicky, Aznar byl nechutný ve své chvále Kaddáfího a po něm Blair, Berlusconi, Sarkozy, Zapatero a dokonce i můj přítel král Španělska, pochodovali kolem s cynickým ohledem na libyjského vůdce. Byli šťastní.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsem posměšný, není to tak, já se prostě ptám, proč teď chtějí předvést Kaddáfího před Mezinárodní trestní soud v Haagu.
Obviňují ho 24 hodin denně ze střelby na neozbrojené občany, kteří protestovali. Proč nevysvětlili světu, že zbraně a především důmyslné nástroje represe vlastněné Libyí, byly dodány Spojenými státy, Británií a dalšími slavnými hostiteli Kaddáfího?
Já jsem důrazně proti cynismu a lžím používaným v současné době k ospravedlnění invaze a okupace Libye.
Naposledy, kdy jsem navštívil Kaddáfího, to bylo v květnu 2001, po 15 letech od Reaganova napadení jeho velmi skromného sídla, kam mě vzal, abych viděl, co z něj zbylo. Dostalo přímý zásah z letadla a bylo značně poškozeno, jeho malá tříletá dcera při útoku zemřela: byla zavražděna Ronaldem Reaganem. Nebylo předchozího souhlasu ze strany NATO, Výboru pro lidská práva nebo Rady bezpečnosti.
Moje předchozí návštěva se odehrála v roce 1977, osm let po začátku revolučního procesu v Libyi. Navštívil jsem Tripolis, zúčastnil jsem se Všeobecného lidového kongresu v Sebha, procestoval jsem místa prvních zemědělských experimentů s vodou čerpanou z obrovského rezervoáru fosilních vod, navštívil jsem Benghází, byl jsem vřele přijat. Jednalo se o legendární zemi, která byla ve scénáři historických bitev druhé světové války. To ještě neměla jako dnes šest milionů obyvatel, ani nebyly známé její obrovské zásoby ropy a podzemních vod. Bývalé portugalské kolonie v Africe již byly osvobozeny.
Bojovali jsme 15 let v Angole proti armádám žoldáků organizovaných na základě domorodých rozdělujících linií Spojenými státy, vládou Mobutua a dobře vybavených a vycvičených rasistickou apartheidní armádou. Tato armáda, podle instrukcí USA, jak je nyní známo, napadla Angolu v roce 1975 s cílem zabránit její nezávislosti, a s motorizovanými sílami dosáhla okraje Luandy. Při brutální invazi zemřelo mnoho kubánských instruktorů. Zdroje byly zaslány se vší naléhavostí.
Vypuzeni z této země kubánskými internacionalisty a angolskými vojáky až na hranici Jižní Afrikou obsazené Namibie, dostali rasisté za úkol pokračovat v úsilí o eliminaci revolučního procesu v Angole.
S podporou Spojených států a Izraele vyvinuli jaderné zbraně. Měli je již k dispozici, když kubánští a angolští vojáci porazili jejich pozemní a vzdušné síly v Cuito Cuanavale a čelíce riziku - používali konvenční taktiky a prostředky - pokročili směrem k hranici s Namibií, kde se apartheidní vojáci pokoušeli bránit. Dvakrát ve své historii byly naše síly v nebezpečí útoku těchto druhů zbraní: v říjnu 1962 a v jižní Angole, ale při této druhé příležitosti ani nasazení jaderných zbraní, které Jihoafrická republika měla k dispozici, nemohlo zabránit porážce, která vyznačila konec hnusného systému. K těmto událostem došlo za vlády Ronalda Reagana v USA a Piet Botha v Jižní Africe.
Nikdo nemluví o tomto a o stovkách tisíců životů, které toto imperialistické dobrodružství stálo.
Lituji, že jsem musel připomenout tyto události, když se další velké riziko vznáší nad arabskými národy, protože se nesmířily s tím, že zůstávají obětí rabování a útlaku.
Revoluce v arabském světě tolik obávaná ze strany Spojených států a NATO patří těm, kteří nemají žádná práva tváří v tvář těm, kteří se chlubí všemi privilegii, a proto je předurčen k tomu být hlubší revolucí, než byla ta rozpoutaná v Evropě v roce 1789 útokem na Bastillu.
Ani Ludvík XIV, když prohlásil, že on je stát, nevlastnil výsady krále Abdalláha bin Abdul-Azize v Saúdské Arábii a tak obrovské bohatství, které leží pod povrchem této téměř pouštní země, kde nadnárodní společnosti Yankeeů určují čerpání a tím i světovou cenu ropy.
Když libyjský krize začala, těžba v Saúdské Arábii se zvýšila na jeden milion barelů denně při minimálních nákladech a v důsledku toho příjmy této země a těch, kdo nad ní mají kontrolu, vzrostly na jednu miliardu dolarů denně.
Nikdo by si neměl představovat, že se saudský lid topí v penězích. Jsou dojemné záznamy životních podmínek mnoha stavebních dělníků, i v jiných odvětvích, kteří jsou nuceni pracovat po dobu 13 až 14 hodin denně za mizernou mzdu.
Šokováni revoluční vlnou, která třese převládajícím kořistnickým systémem, v důsledku toho, co se událo s dělníky v Egyptě a Tunisku, ale také s nezaměstnanou mládeží v Jordánsku, na okupovaných územích Palestiny, Jemenu a dokonce i Bahrajnu a v Arabských emirátech s vyšším příjem na obyvatele, byly horní vrstvy Saúdské hierarchie zasaženy těmito událostmi.
Na rozdíl od jiných časů, dnes získávají arabské národy téměř okamžité informace o událostech, i když jsou výjimečně manipulované.
Nejhorší pro status quo privilegovaných odvětví je, že tyto neodbytné události splývají s výrazným nárůstem cen potravin a ničivým dopadem změn klimatu, zatímco Spojené státy, největší producent kukuřice na světě, plýtvá 40 % tohoto výrobku a významnou část produkce sóji na biopaliva k živení automobilů. Lester Brown, nejlépe informovaný americký ekolog na světě o zemědělských produktech nám může jistě poskytnout představu o současné potravinové situaci.
Bolívarovský prezident Hugo Chávez, se statečné snaží o nalezení řešení bez zásahu NATO v Libyi. Jeho naděje na dosažení tohoto cíle by se zlepšila, kdyby mohl dosáhnout vytvoření širokého hnutí veřejného mínění před a nikoli až po provedení intervence, a národy by nebyly nuceny vidět otřesné zkušenosti z Iráku opakované v jiných zemích.
Fidel Castro
3. března 2011
