Země Latinské Ameriky se s nejhorší finanční krizí v
historii potýkaly v mezích relativního institucionálního pořádku.
V době, kdy prezident Barack Obama nacházející se právě v
Moskvě na jednáních o životně důležitých otázkách nukleárních zbraní prohlašoval,
že jediným ústavním prezidentem Hondurasu je Manuel Zelaya, krajní pravice a
jestřábi ve Washingtonu manévrovali, aby Zelayu přiměli vyjednávat o
ponižujícím odpuštění za protiprávní činy, jichž se podle pučistů měl dopustit.
Bylo zřejmé, že něco takového by v očích spoluobčanů i v očích světa znamenalo
vymazání z politické scény. Je prokázáno, že když Zelaya oznámil, že se 5.
července vrátí, byl odhodlán splnit svůj slib, že bude se svým lidem sdílet
brutální represe pučistů.
S prezidentem cestoval předseda Valného shromáždění OSN pro
tempore Miguel d' Escoto a honduraská ministryně zahraničí Patricia Rodasová,
jeden novinář z Telesuru a několik dalších, celkem 9 osob. Zelaya byl stále
odhodlaný přistát. Je mi známo, že ještě během letu, když se blížili k
Tegucigalpě, byl ze země informován o záběrech Telesuru pořízených v okamžiku,
kdy na ohromnou masu, jež na něho před letištěm čekala, zaútočili vojáci slzným
plynem a palbou z automatů.
Jeho reakcí byla okamžitá žádost o udržování výšky, aby mohl
ve vysílání Telesuru o těchto skutečnostech informovat a na velitelích oné
jednotky požadovat ukončení represe. Poté jim sdělil, že půjde na přistání.
Vrchní velení pak přikázalo zablokovat dráhu. Motorová přepravní technika ji
během několika sekund zablokovala.
Třikrát přelétal Jet Falcon nízko nad letištěm. Odborníci
říkají, že nejvypjatějším a nejnebezpečnějším okamžikem je pro piloty chvíle,
kdy rychlé letouny s malou nosností, jak ten, jenž prezidenta vezl, sníží
rychlost, aby mohly přistát na dráze. Proto myslím, že byl tento pokus o návrat
do Hondurasu odvážný a statečný. Pokud ho chtěli soudit za údajné ústavní delikty,
proč mu nedovolili přistát? Zelaya ví, že ve hře byla nejen ústava Hondurasu,
ale také právo národů Latinské Ameriky zvolit si své vládní představitele.
Honduras je dnes nejen zemí, kterou okupují pučisté, nýbrž i zemí okupovanou
ozbrojenými silami Spojených států.
Vojenskou základnu Soto Cano, známou také pod jménem
Palmerola, ležící necelých 100
km od Tegucigalpy a obnovenou v roce 1981 za
administrativy Ronalda Reagana použil plukovník Oliver North, když řídil
špinavou válku proti Nikaragui, a vláda Spojených států z tohoto místa velela
útokům na salvadorské a guatemalské revolucionáře, které stály desetitisíce
životů.
Jsou zde umístěny americké jednotky JTF (Joint Task Force)
se třemi druhy zbraní, které zabírají 85 procent plochy základny. Eva Golingerová
píše o jejich roli v článku uveřejněném na webových stránkách Rebeliónu 2.
července 2009 pod titulem "Vojenská základna Spojených států v Hondurasu
centrem puče". Vysvětluje, že "honduraská ústava právně neumožňuje
zahraniční vojenskou přítomnost v zemi. Ujednání "o pomoci" mezi
Washingtonem a Hondurasem autorizuje významnou strategickou přítomnost stovek
amerických vojáků na základně formou jakési "polotrvalé dohody".
Dohoda se realizovala v roce 1954 jako součást vojenské pomoci Spojených států
Hondurasu, ...třetí nejchudší zemi na polokouli." Dodává, že
"...ujednání umožňující vojenskou přítomnost Spojených států v této
středoamerické zemi může být bez upozornění zrušeno".
Soto Cano je také sídlem Honduraské letecké akademie. Část
složek amerických Task Force je tvořena honduraskými vojáky. Jaký je cíl
vojenské základny, letadel, vrtulníků a vojenských sil Spojených států v
Hondurasu? Bezpochyby slouží výhradně k nasazení ve Střední Americe. K boji
proti obchodu s drogami není těchto zbraní zapotřebí.
Nebude-li prezidentovi Manuelovi Zelayovi vrácena jeho
funkce, hrozí, že vlna státních převratů smete mnohé latinskoamerické vlády,
nebo je ponechá na milost vojákům extrémní pravice, vychovaným v duchu
bezpečnostní doktríny Školy Amerik, jenž je expertem na mučení, psychologickou
válku a teror. Autorita mnohých civilních vlád ve Střední a Jižní Americe by
byla oslabena. Ty hrůzné doby nejsou tak vzdálené. Vojenští pučisté by nebrali
na civilní administrativu Spojených států žádný ohled. To může mít velmi
negativní důsledky pro prezidenta jako Barack Obama, který si přeje zlepšit
obraz své země. Pentagon formálně podléhá civilní moci. Legie dosud nepřevzaly
velení v impériu jako v Římě.
Bylo by nepochopitelné, kdyby Zelaya nyní připustil zdržovací
manévry, které by vyčerpaly společenské síly, jež ho podporují, a které k
ničemu jinému než k než k nenapravitelnému vyčerpání nesměřují. Protiprávně
svržený prezident neusiluje o moc, nýbrž brání princip a, jak řekl Martí,
" spravedlivý princip zmůže i z hlubin jeskyně víc než celá armáda."
Fidel Castro
10. července 2009
