Úplatní lháři

Ke psaní mne vede fakt, že se velmi brzy odehrají závažné události. V našich časech nemine deset či patnáct let, aniž by byl náš živočišný druh reálně ohrožen vyhlazením. Ani Obama, ani nikdo jiný by nedokázal zaručit opak, to říkám jako realista, neboť jen pravda nám může poskytnout o trochu více blahobytu a špetku naděje. Pokud jde o znalosti, dosáhli jsme plnoletosti. Nemáme právo klamat jiné, ani sebe.

Naprostá většina veřejnosti vcelku dobře ví o novém riziku, jež nám klepe na dveře.

Nejde jen o prostý fakt, že rakety s plochou dráhou letu jsou již zaměřeny na vojenské cíle v Sýrii, nýbrž o to, že tato statečná arabská země ležící v srdci více než miliardy příslovečně bojovných muslimů vyhlásila, že se bude jakémukoli útoku na svou zemi bránit do posledního dechu.

Ztratili jsme našeho nejlepšího přítele

Pátého března odpoledne zemřel nejlepší přítel, jakého kdy kubánský lid ve svých dějinách měl. Telefonická zpráva prostřednictvím satelitu sdělila tuto smutnou zprávu. Znění použitého textu je nezaměnitelné. Ačkoliv jsme znali kritický stav jeho zdraví, tato zpráva na nás silně udeřila. Vzpomněl jsem si často, když se mnou vtipkoval říkaje, že až jednou oba dokončíme náš revoluční úkol, že mě pozve na procházku podél řeky Arauca na venezuelském území, což mu připomínalo odpočinek, kterého se nikdy nedočkal.

Není pochyb o cti, kterou znamená možnost sdílet s bolívarským vůdcem stejné ideály o sociální spravedlnosti a podpoře vykořisťovaných. Chudí jsou chudí všude na světě.

Dej mi, Venezuelo, příležitost, kde Ti mohu sloužit, a budeš mít ve mně syna, prohlásil národní hrdina a apoštol naší nezávislosti, José Martí, cestovatel, který, aniž by se nejdříve očistil od prachu z cest, ptal se, kde je socha Bolívara. Martí poznal toho obra, protože žil v jeho nitru. Je možné neznat ta hluboká slova, která vepsal do nedokončeného dopisu svému příteli, Manuelu Mercadovi, v předvečer jeho smrti v boji? "...jsem už každý den v nebezpečí položit život za mou zem, za mou povinnost - protože tomu tak rozumím a mám odvahu to udělat - uchránit nezávislost Kuby a spolu s tím zabránit tomu, aby se po Antilách roztáhly Spojené státy a vpadly s jejich silou do našich zemí Ameriky. Vše, co jsem udělal až dodnes a co budu dál dělat, je právě tomuto cíli určené". Muselo to být potichu a velmi nepřímo, protože jsou věci, na které, aby se jich mohlo dosáhnout, se musí jít skrytě.

Uteklo od té doby 66 let, když Osvoboditel, Simon Bolívar, napsal: "...Spojené státy jsou jakoby předurčené Prozřetelností, aby ve jménu Svobody zamořily Ameriku bídou.

Dne 23. ledna 1959, 22 dní po triumfu Revoluce na Kubě, jsem navštívil Venezuelu, abych poděkoval jejímu lidu a vládě, která se ujala moci po diktatuře Péreze Jimenéze, za zásilku 150 pušek koncem roku 1958. Řekl jsem:

Venezuela je vlast Osvoboditele, kde vznikla myšlenka sjednocení národů Ameriky; my, Kubánci naše bratry z Venezuely podpoříme.

Mluvil jsem o těchto idejích ne proto, že by mě k tomu vedla nějaká ambice osobního typu, ani žádné ambice po slávě nepřestanou být pomíjivé, a jak řekl Martí: "Všechna sláva světa se vejde do kukuřičného zrníčka".

Takže proto, když došlo k tomu promluvit k venezuelskému lidu, jsem řekl, že to děláme na základě čestných a hlubokých myšlenek, aby, chceme-li zachránit Ameriku, chceme-li zachránit svobodu každé z obou našich společností, které konec konců jsou součástí velkého společenství latinskoamerických národů, jestli chceme zachránit Revoluci kubánskou a Revoluci venezuelskou a Revoluci všech zemí našeho kontinentu, musíme se sblížit a musíme se solidně podporovat, protože sami a rozdělení ztroskotáme.

To jsem řekl v onom dni a dnes, 54 let poté to potvrzuji.

Musíme jen doplnit na onen seznam ostatní národy světa, které po více než půl století byly obětí vykořisťování a rabování. Takový byl boj Hugo Cháveze.

Ani on sám netušil, jaký byl velikán.

Až do úplného vítězství, nezapomenutelný příteli!

Fidel Castro Ruz

11. března 2013

Neslýchané!

Na jedné webové stránce se 7. června 2012 pod titulem „Vrchní vrah“ píše: „...zvolí nejen prezidenta USA. Budou volit také vrchního vraha.“ „Díky dlouhému článku Jo Beckerové a Scotta Shanea „Tajný ´vražedný seznam´, zkouška Obamových zásad a vůle“ (Secret ´Kill List´ Proves a Test of Obama´s Principles and Will) v New York Times teď víme, že prezident strávil překvapivě dlouhý čas nad „nominací“ údajných teroristů, kteří mají být zavražděni za pomoci programu „drone“ (dálkově ovládaných bezpilotních letounů), který zdědil po prezidentu Georgi W. Bushovi a který se exponenciálně rozrostl.“ 

„Článek o našem válečnickém prezidentovi (...) se točí kolem dilemat člověka, který, jak nyní víme, schválil a dohlížel na značně důrazné rozšíření vražedného programu v Jemenu, Somálsku a Pakistánu na základě „seznamu vražd“. Navíc probíral pravidelně cíl po cíli, jméno po jménu (...) Podle Beckerové a Shanea je prezident Obama také spojen s používáním podvodné metody přepočítávání mrtvých zavražděných bezpilotními letouny, která zmenšuje čísla o ztrátách na civilním obyvatelstvu.“

„Z historického pohledu je to vše dost podivné. Times hodnotí Obamovu úlohu ve vraždící mašinerii bezpilotních letounů jako cosi v prezidentské historii bezprecedentního. A je to tak.“ 

67. výročí vítězství nad nacistickým fašismem

Žádný politický čin nemůže být souzený mimo dobu a podmínky za jakých se uskutečnil. Nikdo nepozná ani pouhé procento z bohatých Emin lidstva, ale právě díky nim, poznáme věci, které se jinak nedají ani představit.

Díky privilegiu, kterého se mi dostalo, že sem mohl poznat některé osobnosti a místa přímo spojená s historickými boji se ve mně stupňovala zvědavost na letošní oslavy výročí vítězství nad fašismem. Kolosální čin byl ovocem hrdinství mnoha národů, spojených a propletených revolucí a socialismem, kterých cílem bylo skončit s brutálním vykořisťováním, kterým svět trpěl celé tisíce let. Rusové byli vždy hrdí na to, že první byla Říjnová revoluce, a že nejvíc obětovali pro úspěšné splnění jejich cílů.

Toto významné výročí vítězství nemohlo být lépe oslavené pod jiným státním znakem a zástavou státu, jako toho, který byl na čele hrdinských bojovníků, účastníků Velké vlastenecké vojny. Samozřejmě, že bylo něco co zůstalo nedotknuté a nesmazatelné: hymna, při hudbě, které šli mužové a ženy nebojácně vstříc smrti, aby zničili vetřelce, kteří chtěli nastolit celému světu tisíc roků nacismu a holocaustu. S těmito myšlenkami jsem celé hodiny pozoroval nejorganizovanější vojenskou přehlídku ,jakou sem si kdy mohl představit, šli v ní muži zformovaní na ruských vojenských vysokých školách.

Tragédie ohrožující náš lidský druh

Nemohu se vyjadřovat jako ekonom ani jako vědec. Hovořím prostě jako politik, který si přeje proniknout nějakým způsobem do argumentů ekonomů a vědců. Snažím se také intuitivně pochopit motivaci každého z nich, kdo se k těmto otázkám vyslovují. Před pouhými 22 lety jsme v Havaně jednali z mnohými politickými, odbornými, rolnickými, studentskými představiteli, kteří byli do země pozváni, aby zde tyto sektory zastupovali. Podle všeobecného mínění byly v této chvíli nejdůležitějším problémem obrovská zahraniční zadluženost zemí Latinské Ameriky, nakumulovaná do roku 1985. Tento dluh dosáhl 350 miliard dolarů. Tehdejší dolary měly mnohem větší kupní sílu než ty dnešní.

Kopie výsledků těchto jednání jsme rozeslali všem vládám vládám ve světě, přirozeně několika výjimkami, kde by vyzněly urážlivě. V té době zaplavily trh petrodolary a velké nadnárodní bankovní společnosti prakticky po zemích žádaly, aby přijaly vysoké půjčky. Je zbytečné říkat, že činitelé zodpovědní za ekonomiku tyto závazky přijali, aniž je z někým konzultovali. Byla to shoda okolností doba nerepresivnějších a nejkrvavějších vlád, jaké kdy kontinent zažil, dosazených imperialismem. Nemalé částky byly vynaložený na zbraně, luxus, a spotřební zboží. Zadluženost poté rostla až do 800 miliard dolarů, zatímco se rodila dnešní katastrofální nebezpečí pro populaci, která se za necelé dvě a půl desítky let zdvojnásobila, a s ní i počet lidí odsouzených žít v extrémní bídě. Největší rozdíly mezi nejlépe postavenými vrstvami a těmi s nejnižšími příjmy jsou dnes v Latinské Americe.

Dávno před tím, o čem se debatuje dnes, se boje třetího světa soustřeďovaly na problémy stejně palčivé, jako je nerovná výměna. Rok za rokem se ukazovalo, jak se ceny exportních artiklů průmyslově rozvinutých zemí vyrobených zpravidla z naších surovin jednostranně zvyšují, zatímco náš základní export zůstává beze změny. Káva a kakao – abych uvedl dva příklady- stály cca 2 tisíce dolarů za tunu. Šálek kávy, čokoládová zmrzlina se ve městech jako New York daly koupit za cenu několika centů. Dnes stojí několik dolarů. Snad třiceti, čtyřiceti násobek tehdejší ceny. Na nákup Traktoru, Kamionu, lékařského přístroje je dnes zapotřebí několikanásobný objem produktů, které byly na jejich dovoz třeba tehdy. Podobný osud stihl jutu, sisal a další vlákna produkovaná ve třetím světě, která byla nahrazována vlákny umělými. Vyčiněné kůže, kaučuk a přírodní vlákna jež se používala v různých tkaninách, byly postupně nahrazeny syntetickými materiály vyráběnými technicky vyspělým petrochemickým průmyslem. Ceny cukru byly v důsledku vysokých dotací průmyslově rozvinutých zemí stlačeny až k zemi.