Nedávno jsem řekl, že svět brzy zapomene na tragédii, která
se rychle blíží v důsledku více než dvěstě let trvající politiky sousední
supermocnosti – Spojených států.
Poznali jsme jejich sínusovitý vývoj i zrádné působení,
prudký ekonomický růst s využitím vědecko-technického rozvoje, obrovské
bohatství nahromaděné nepatrnou menšinou, která tam i v ostatních zemích
disponuje neomezeným bohatstvím a užívá ho na úkor naprosté většiny pracujících
doma i ve zbytku světa.
Kdo si stěžuje stále více, když ne pracující,
profesionálové, pracovníci služeb, důchodci, nezaměstnaní, děti ulice, lidé
postrádající elementární znalosti, kteří tvoří naprostou většinu z téměř 7
miliard obyvatel planety, jejíž životní zdroje se viditelně vyčerpávají?
Jak s nimi zacházejí takzvané pořádkové síly, které by je
měly chránit?
Koho bijí policisté vyzbrojení všemi možnými represívními
nástroji?
Nepotřebuji popisovat skutečnosti, které národy po celém
světě včetně Spojených států mohou sledovat v televizi, počítačích a dalších
masových informačních prostředcích.
Trochu obtížnější je, rozkrýt nebezpečné plány těch, kdo
mají v rukách osud lidstva a absurdně si myslí, že takovýto světový řád může
být vynucen.
O čem jsem psal v pětici svých zamyšlení, jimiž jsem zabíral
prostor deníku Granma a webových stránek CubaDebate v době od 30 května do 10.
června 2010?
Základní kostky velmi blízké budoucnosti již byly vrženy a
nelze je vzít zpět. Naše mysli zaměstnávají na několik krátkých dnů úžasné
události Mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice.
Během těch hodin přímých a živých televizních přenosů téměř
do všech zemí světa nemáme skoro čas dýchat.
Poté, co jsem jen šest dnů sledoval utkání nejprestižnějších
družstev, dovoluji si s využitím svých nepříliš spolehlivých hodnocení vyslovit
názor, že šampion je někde mezi Argentinou, Brazílií, Německem, Anglií a
Španělskem.
Vývoj na politické scéně ve stejné době je, bohužel plný
obrovských rizik.
Jedna událost, o níž jsem již hovořil, která patří mezi ty
základní, již nezvratně vržené kostky velmi blízké budoucnosti, je potopení
jihokorejské vlajkové lodi Cheonan během několika minut 26. března, při kterém
přišlo 46 námořníků o život a desítky jich byly zraněny.
Vláda Jižní Koreje nařídila vyšetřit, zda byla
událost výsledkem exploze uvnitř lodi, nebo mimo ni. Po zjištění, že šlo o
vnější výbuch, obvinila z potopení lodi vládu v Pchongjangu.
Severní Korea však měla jen starý model torpéda sovětské
výroby.
Já jsem neměl v ruce nic než nejprostší logiku.
Jako první krok dala vláda Jižní Koreji v březnu aktivovat
propagandistické tlampače na 11 místech demilitarizované společné hranice
oddělující obě Koreje.
Vrchní velitelství Ozbrojených sil Korejské lidově
demokratické republiky nato prohlásilo, že jakmile bude tato činnost,
pozastavená v roce 2004 obnovena, tlampače budou zničeny. Doslova prohlásila
KLDR, že promění Soul v „ohnivé moře“.
Minulý pátek oznámila Armáda Jižní Koreje, že tuto činnost
zahájí, jakmile Rada bezpečnosti vyhlásí svá opatření jako reakci na potopení
jihokorejské lodi Cheonan. Obě korejské republiky již mají prst na spoušti.
Jihokorejská vláda nemohla tušit, že její blízký spojenec,
USA, umístil minu na dno Cheonanu, jak se uvádí v článku investigativního
novináře Wayna Madsena publikovaném v Global Research 1. června 2010, který
podává smysluplný výklad faktů. Vychází ze skutečnosti, že Severní Korea
nevlastní žádný typ raket ani žádný prostředek k potopení Cheonanu, který by se
nedal odhalit sofistikovanými přístroji lovce ponorek.
Severní Korea byla obviněna z něčeho, co neprovedla, což
vedlo Kim Čong Illa k naléhavé cestě obrněným vlakem do Číny.
Po rychlém sledu těchto událostí vládu Jižní Koreje
nenapadlo a stále nenapadá, jiné možné vysvětlení.
Uprostřed radostného a sportovního ovzduší se nebe stále
více mračí.
Cíl Spojených států, jejichž vláda jedná pod tlakem
vlastních záměrů, které nenabízejí žádnou alternativu, je již delší dobu
zřejmý.
Cílem USA uvyklých vynucovat si svá přání silou je, aby
Izrael zaútočil nejmodernějšími letadly a sofistikovanými zbraněmi, které mu
supervelmoc nezodpovědně dodává, na íránská zařízení na obohacování uranu.
Izraeli, který nemá s Íránem hranice, naznačily, aby požádal Saudskou Arábii o
svolení s přelety dlouhým a úzkým leteckým koridorem a zkrátil si tak značnou
vzdálenost mezi místem startu útočníkových letadel a cíly, které mají být
zničeny.
Podle plánu, jehož podstatné části izraelská tajná služba
zveřejnila, mají vlny leteckých útoků cíle rozdrtit.
V sobotu 12. června publikovaly významné západní tiskové
orgány zprávu, že Saudská Arábie na základě dohody s americkým Státním
departmentem otevřela Izraeli letecký koridor pro cvičné lety izraelských
stíhacích bombardérů k překvapivému útoku na Írán, které se v saudském leteckém
prostoru konaly již dříve.
Mluvčí Izraele nic nepopřeli a omezili se pouze na
prohlášení, že se zmíněné země íránského raketového výzkumu bojí více než
samotný Izrael.
13. června, když londýnské Timesy vydaly zprávu převzatou ze
zdrojů tajných služeb, podle níž Saudská Arábie zveřejnila dohodu o povolení
pro Izrael k přeletu nad jejím územím při útoku na Írán, prohlásil prezident
Ahmadínežád při přijímání pověřovacích listin nového saúdského velvyslance v
Teheránu Mohamada ign Abbase al Kalabi, že existuje mnoho nepřátel, kteří
nepřejí úzkým vztahům mezi oběma zeměmi. „Avšak zůstanou-li Irán a Saúdská
Arábie bok po boku, tito nepřátelé se vzdají dalšího pokračování agrese“.
Z íránského pohledu bylo podle mého názoru toto prohlášení
opodstatněné, ať už k němu vedly jakékoli důvody. Třeba přání nezranit ani v
nejmenším své arabské sousedy.
Američané neřekli ani slovo a přesto z nich jasněji než
kdykoli předtím čiší toužebné přání zatočit s nacionalistickou vládou v čele
Iránu.
Je třeba se ptát, kdy bude Rada bezpečnosti projednávat
potopení Cheonanu, který byl vlajkovou lodí jihokorejského námořnictva, jak se
zachová, až prsty na spouštích zbraní na korejském poloostrově vystřelí, zda
je, či není pravda, že Saúdská Arábie po dohodě se Státním deparmentem povolila
letecký koridor, aby vlny moderních izraelských bombardérů mohly zaútočit na
íránská zařízení, což dává dokonce možnost k použití jaderných zbraní, které
dodaly Spojenými státy.
Mezi jednotlivými zápasy fotbalového šampionátu přicházejí
ďábelské zprávy pokradmu, aby jim nikdo nevěnoval pozornost.
Fidel Castro
16. června 2010
