Zpráva od vrchního velitele

Vážení krajané, minulý pátek jsem vám slíbil, že příští úvahy se dotknou tématu, jež stojí v popředí zájmu všech občanů. Jsou obsahem následujících řádek. Nastal čas, ve kterém by měla být vybrána a zvolena Rada státu, její prezident, místopředseda a tajemník. 

Vykonával jsem tuto čestnou funkci dlouhou řadu let. 15. února 1976 byla schválena socialistická ústava svobodnou, přímou a tajnou volbou více než 95% občanů s hlasovacím právem. První shromáždění se konalo 2. prosince toho roku a byla zvolena Rada státu a jeho předsednictvo. Předtím jsem byl téměř osmnáct let ministrem obrany. Vždy jsem výsadně vykonával vše potřebné, abych pokračoval v revolučním díle s podporou obrovské většiny lidí.

S ohledem na můj kritický zdravotní stav, mnozí se domnívali, že mé dočasné odstoupení z postu prezidenta 31. 7. 2006, kdy jsem tuto funkci přenechal místopředsedovi - Raúlovi Castrovi Ruz - bylo definitivní. Samotný Raúl, který navíc za své osobní zásluhy vykonává funkci ministra obrany, a ostatní soudruzi z vedení strany, i přes můj špatný zdravotní stav, bránili mému odchodu z funkcí.

Tříkrálový dar

Kabelogramy to ohlašovaly předem. 6. ledna se vědělo, že jakmile ukončí svůj křesťanský vánoční odpočinek, pojede Bush na Střední východ. Měl jet do muslimských zemí s kulturou a náboženstvím, jimž Evropané obrácení na křesťanství vyhlásili v 21. století našeho letopočtu válku jako kacířům.

I křesťané se zabíjeli navzájem, ať z náboženských důvodů nebo pro národní zájmy. Zdálo se však, že historie to vše již překonala. Zůstaly náboženské víry,které měly být respektovány, a jejich legendy a tradice, ať křesťanské či nikoli. Na této straně Atlantiku, stejně jako v mnoha jiných částech světa, se děti vždy těšily na 6. leden a sbíraly dostatek sena pro velbloudy tří Králů.V prvních letech života jsem se sám tohoto těšení účastnil a prosil bohaté Krále o všechno možné i nemožné se stejnými iluzemi, jako někteří spoluobčané očekávají zázraky od naší nesmlouvavé a důstojné revoluce.

Necítím se fyzicky dostatečně silný, abych mohl hovořit přímo ke spoluobčanům z obvodu, jenž mne kandidoval do voleb příští neděli. Dělám to, co udělat mohu: píši. Je to pro mne nová zkušenost: mluvit není totéž, co psát. Dnes, kdy mám víc času, abych shromažďoval informace a zamýšlel se nad tím, co vidím, mi čas ke psaní téměř nestačí.

Tak se chová komunista

Mám na mysli Chilanku Elenu Pedrazovou, špičkovou odbornici na rehabilitaci. Před více než 40 lety navštívila poprvé Kubu. Allende, profesí lékař, ještě nebyl chilským prezidentem. Kubánské revoluci ještě nebylo 8 let, ale už na plný plyn vychovávala učitele, lékaře, fyzioterapeuty a zdravotnické specialisty.

Píši toto zamyšlení zčásti jako jakési shrnutí šesti stran tištěných drobným písmem, které se mi dostaly do rukou. Je o něco delší než obvykle, koncipované však s myšlenkou otisknout později v některém periodiku nebo časopise úplné znění projevu předneseného chilskou expertkou ráno 15. března 2002 v Havaně na II. Mezinárodním kongresu Kubánské společnosti pro fyzikální léčbu a rehabilitaci.

Dejme slovo jí samotné: