29. listopadu 2007

Národ pod palbou

Venezuela, jejíž lid je dědicem Bolívarových myšlenek, které překročily rámec své doby, dnes stojí tváří v tvář světové tyranii tisíckrát mocnější, než byla koloniální síla Španělska a čerstvě zrozené republiky Spojené státy, která Monroeovými ústy proklamovala právo na přírodní bohatství kontinentu a pot jeho národů. Martí tento brutální systém kritizoval a označil ho za monstrum, v jehož útrobách žije. Jeho internacionální duch zazářil jako nikdy předtím, když v dopise, který zůstal v důsledku jeho smrti v bitvě nedokončený, veřejně odhalil smysl svého neúnavného usilování:

„...denně mi hrozí, že položím život za svou vlast a za svou povinnost – protože tak to chápu a jsem odhodlán se o to zasadit – zabránit pomocí nezávislosti Kuby včas tomu, aby se Spojené státy roztahovaly po Antilách a s novou silou vtrhly na půdu naší Ameriky...“

Ne nadarmo v jednom z „Prostých veršů“ napsal: „s chudými světa chci svůj osud sdílet“. Byl autorem pozdějšího lapidárního výroku: „Vlast je lidstvo“. Tento apoštol naší nezávislosti jednoho dne napsal: „Řekněte mi, čím mohu sloužit Venezuele – ve mně má syna“.


Proti Venezuelcům jsou nasazovány nejvyspělejší technické prostředky používané k zabíjení lidí, k podrobování národů nebo k jejich likvidaci, do myslí (lidí) jsou masově vštěpovány podmíněné reflexy, konzumní styl života, Bolívarovy a Martího myšlenky mají být všemi dostupnými prostředky obráceny v prach.

Impérium vytvořilo vhodné podmínky pro násilí a vnitřní konflikty. Při Chávezově poslední návštěvě 21. listopadu jsem s ním vážně hovořil o nebezpečí zavraždění, jemuž se neustále vystavuje cestováním v otevřených vozidlech. Mluvil jsem ze své zkušenosti, jako bojovník vycvičený v používání teleskopického hledí a samopalu a, po revoluci, jako cíl plánů na atentát připravovaných na přímý příkaz nebo z popudu téměř všech administrativ Spojených států od roku 1959.

Nezodpovědná vláda impéria se nezastaví ani na minutu, aby se zamyslela nad tím, že atentát nebo občanská válka ve Venezuele by, vzhledem k jejím obrovským ropným ložiskům, v globalizované světové ekonomice vyvolal explozi. Podobná situace nemá v historii člověka precedens.

V nejtvrdším období, do něhož nás přivedl zánik SSSR a zostření ekonomické blokády USA, si Kuba vybudovala úzké vazby s venezuelskou bolívarovskou vládou. Vzájemná výměna zboží a služeb vzrostla prakticky z nuly na více než 7 mld dolarů ročně a znamenala pro oba národy velký ekonomický a společenský přínos. Odtud dostáváme v současnosti hlavní dodávky paliva, které spotřebovává naše země a jež lze obtížně získat z jiných zdrojů, vzhledem k nedostatku lehké ropy, nedostatečné rafinační kapacitě, moci Spojených států a válkám, které vedou, aby se zmocnili zásob ropy a plynu ve světě.

K vysokým cenám energie je třeba připočíst ceny potravin, určované imperiální politikou vedoucí k jejich přepracovávání na palivo pro nenasytné automobily ve Spojených státech a jiných průmyslově rozvinutých zemích.

„Ano“ z 2. prosince by nestačilo. Pokud mezitím dobrodružství impéria nepřivedou planetu k atomové válce, jak přiznali jeho vlastní představitelé, následující týdny a měsíce mohou být pro mnohé národy včetně Kuby velmi těžké.

Naši spoluobčané si mohou být jisti, že jsem měl čas, abych o mnohých těchto problémech přemýšlel a meditoval.

Fidel Castro

29. listopadu 2007