Venezuela, jejíž lid je dědicem Bolívarových myšlenek, které
překročily rámec své doby, dnes stojí tváří v tvář světové tyranii tisíckrát
mocnější, než byla koloniální síla Španělska a čerstvě zrozené republiky
Spojené státy, která Monroeovými ústy proklamovala právo na přírodní bohatství
kontinentu a pot jeho národů. Martí tento brutální systém kritizoval a označil
ho za monstrum, v jehož útrobách žije. Jeho internacionální duch zazářil jako
nikdy předtím, když v dopise, který zůstal v důsledku jeho smrti v bitvě
nedokončený, veřejně odhalil smysl svého neúnavného usilování:
„...denně mi hrozí, že položím život za svou vlast a za svou
povinnost – protože tak to chápu a jsem odhodlán se o to zasadit – zabránit
pomocí nezávislosti Kuby včas tomu, aby se Spojené státy roztahovaly po
Antilách a s novou silou vtrhly na půdu naší Ameriky...“
Ne nadarmo v jednom z „Prostých veršů“ napsal: „s chudými
světa chci svůj osud sdílet“. Byl autorem pozdějšího lapidárního výroku: „Vlast
je lidstvo“. Tento apoštol naší nezávislosti jednoho dne napsal: „Řekněte mi,
čím mohu sloužit Venezuele – ve mně má syna“.
Proti Venezuelcům jsou nasazovány nejvyspělejší technické
prostředky používané k zabíjení lidí, k podrobování národů nebo k jejich
likvidaci, do myslí (lidí) jsou masově vštěpovány podmíněné reflexy, konzumní
styl života, Bolívarovy a Martího myšlenky mají být všemi dostupnými prostředky
obráceny v prach.
Impérium vytvořilo vhodné podmínky pro násilí a vnitřní
konflikty. Při Chávezově poslední návštěvě 21. listopadu jsem s ním vážně
hovořil o nebezpečí zavraždění, jemuž se neustále vystavuje cestováním v
otevřených vozidlech. Mluvil jsem ze své zkušenosti, jako bojovník vycvičený v
používání teleskopického hledí a samopalu a, po revoluci, jako cíl plánů na
atentát připravovaných na přímý příkaz nebo z popudu téměř všech administrativ
Spojených států od roku 1959.
Nezodpovědná vláda impéria se nezastaví ani na minutu, aby
se zamyslela nad tím, že atentát nebo občanská válka ve Venezuele by, vzhledem
k jejím obrovským ropným ložiskům, v globalizované světové ekonomice vyvolal
explozi. Podobná situace nemá v historii člověka precedens.
V nejtvrdším období, do něhož nás přivedl zánik SSSR a
zostření ekonomické blokády USA, si Kuba vybudovala úzké vazby s venezuelskou
bolívarovskou vládou. Vzájemná výměna zboží a služeb vzrostla prakticky z nuly
na více než 7 mld dolarů ročně a znamenala pro oba národy velký ekonomický a
společenský přínos. Odtud dostáváme v současnosti hlavní dodávky paliva, které
spotřebovává naše země a jež lze obtížně získat z jiných zdrojů, vzhledem k
nedostatku lehké ropy, nedostatečné rafinační kapacitě, moci Spojených států a
válkám, které vedou, aby se zmocnili zásob ropy a plynu ve světě.
K vysokým cenám energie je třeba připočíst ceny potravin,
určované imperiální politikou vedoucí k jejich přepracovávání na palivo pro
nenasytné automobily ve Spojených státech a jiných průmyslově rozvinutých
zemích.
„Ano“ z 2. prosince by nestačilo. Pokud mezitím
dobrodružství impéria nepřivedou planetu k atomové válce, jak přiznali jeho
vlastní představitelé, následující týdny a měsíce mohou být pro mnohé národy
včetně Kuby velmi těžké.
Naši spoluobčané si mohou být jisti, že jsem měl čas, abych
o mnohých těchto problémech přemýšlel a meditoval.
Fidel Castro
29. listopadu 2007
