Chávez to v Rijádu řekl zcela jasně: faktura rozvojových zemí za ropu a plyn dosahuje bilionu dolarů. Navrhl organizaci OPEC, která byla před nástupem bolívarovské vlády – jež jí po 8 let předsedala a udržovala ji při životě – téměř rozpuštěna, aby převzala roli, pro kterou byl zřízen Mezinárodní měnový fond, ale nikdy ji neplnil.
Dolar prodělává volný pád, řekl. Platí se nám papírky. Můžeme a musíme zajistit palivo jak pro rozvinuté země, tak pro ty, které o rozvoj usilují a palivo musí dovážet. OPEC může poskytnout úvěry na rozvoj s dlouhým odkladem splátek a pouhým 1 % ročního úroku, takže by chudé země platily zbožím a službami, jež jsou schopné vyprodukovat. Zmínil částku 5 mld dolarů, které Venezuela vynakládá na rozvojovou pomoc karibským zemím, jež zoufale potřebují dovážet tuto základní surovinu.
Chávez může doplnit názorný příklad, který Kuba dobře zná - za cenu na dovoz jednoho barelu koncem roku 2007 se dalo v roce 1960 nakoupit 13,52 tun lehké ropy včetně její dopravy, tj. téměř 50krát víc, než nyní. Za takových podmínek by země jako Bolívarovská republika Venezuela byla dál dodavatelem paliva, neobnovitelného zdroje, pro Spojené státy za nepatrnou cenu. Půda by se dál propadala do pánví, kde by chybělo ropné podloží.
Chápu, jak si musí lámat hlavu s výpočty a jak správný a ušlechtilý je jeho smysl pro rovnost a spravedlnost pro národy toho, co Martí nazýval „naší Amerikou“ a Bolívar během bohů proti španělskému impériu označoval jako „jediný národ“.
V té době ještě panovala rovnováha. Neexistovala ďábelská imperiální myšlenka přepracovávat potraviny na palivo, ani odhalené a vědecky prokázané klimatické změny.
Fidel Castro
19. listopadu 2007
