Stěny, vzdálenosti a čas zmizely. Zdálo se to neskutečné.
Nikdy předtím se neodehrál podobný dialog mezi šéfy států a vlád, kteří vesměs
zastupovali země, jež byly po staletí rabovány kolonializací a imperialismem.
Nic nemohlo být poučnější.
Sobota 10. listopadu 2007 vejde do historie naší Ameriky
jako den pravdy.
Ideologické Waterloo se odehrálo ve chvíli, kdy španělský
král náhle Chávezovi doporučil: „Co kdybys zmlknul!“ V tom okamžiku se otřásla
všechna srdce v Latinské Americe. Venezuelský lid, který má 2. prosince
odpovědět „ano“ nebo „ne“, se zachvěl, jako by znovu prožíval slavné Bolívarovy
dny. Zrady a podpásové údery, jež denně útočí na našeho drahého bratra, cítění
jeho bolívarovského lidu nezmění.
Když přijel Chávez z Chile na letiště v Caracasu a já jsem
přímo z jeho úst slyšel, že se, stejně jako tolikrát předtím, chystá vmísit do
davu, uvědomil jsem si zcela jasně, že vzhledem k současným okolnostem a k jeho
obrovskému ideologickému vítězství, by ho mohl připravit o život vrah v žoldu
impéria, oligarcha ovládaný reflexy, jež zasela imperiální mediální mašinérie,
nebo mentálně vyšinutý jedinec. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že se impérium a
oligarchie pečlivě snaží zavést Cháveze do slepé uličky a udělat z něj snadný
cíl pro kulku.
V případě Venezuely se vítězství nesmí zvrtnout ve svůj
strašlivý opak, nýbrž v mnohem větší vítězství, aby se imperialismu zabránilo
přivést náš lidský druh k sebevraždě. Je třeba dál bojovat a riskovat, ne však
hrát každý den ruskou ruletu nebo házet mincí panna-orel. Nikdo neunikne
matematickým výpočtům.
Vzhledem k okolnostem je třeba využít raději moderních
sdělovacích prostředků, které světu živě a přímo přenášely debaty
Summitu.
Fidel Castro
12. listopadu 2007
