S úžasem jsem dnes poslouchal projev Josého Miguela Insulzy
v Cartageně. Myslel jsem, že člověk hovořící jménem Organizace amerických států
bude přinejmenším žádat respektování svrchovanosti zemí této polokoule, které
byly po celá staletí kolonizovány a krutě vykořisťovány koloniálními mocnostmi.
Proč neřekl jediné slovo o Malvínách, ani nepožadoval
respektování svrchovaných práv bratrského národa Argentiny?
Cartagenský summit zažil těžko zapomenutelné scény. Je
faktem, že si vyžádal obrovské úsilí. Ačkoli hodiny plynou, netušíme, co se
dělo na obědě, kterým se Santos snažil vynahradit kolosální výdej energie,
kterou účastníci do tohoto jednání vložili.
Koho to baví, bude mít v životě jen málo příležitostí
pozorovat tváře více než tří desítek politických představitelů sledovaných
televizními kamerami od chvíle, kdy vystupují z vozu, až tam, kde je po
absolvování procházky uličkou po dlouhém koberci a po závěrečném heroickém
zdolání těch deseti či dvanácti schůdků nahoru na scénu, šťastně a s úsměvem
očekával hostitel. Zde se nic nedalo na mládí, věk, ploché nohy, operovaná
kolena či problémy s jednou nebo oběma nohami. Byli nuceni vystoupat až na
vrchol. Ať bohatí nebo chudí, museli dodržet ceremoniál.
Kupodivu jediný, kdo využil tuto cestu ke sportovnímu
tréninku, byl Obama. Vzhledem k tomu, že šel sám, bylo to pro něho snadnější:
zaujal sportovní postoj a nahoru vyklusal.
Ženy, jako hlavy států nebo doprovod, to zvládly nejlépe.
Opět jednou dokázaly, že věci by ve světě probíhaly lépe, kdyby se politickými
záležitostmi zabývaly ony. Možná by bylo méně válek, i když tím si nikdo nemůže
být jist.
Leckdo by si řekl, že ze zřejmých politických důvodů na mne nejhorším
dojmem zapůsobil Obama. Ale nebylo tomu tak. Zdál se mi zamyšlený a někdy
duchem dost nepřítomný. Jako by spal s otevřenýma očima. Nikdo neví, jak moc si
odpočinul před příjezdem do Cartageny, s kterými generály hovořil, jaké
problémy zaměstnávaly jeho mysl. Zda třeba namyslel na Sýrii, Afghánistán,
Irák, Severní Koreu nebo Írán. Samozřejmě určitě na volby, na tahy Tea Party a
chmurné plány Mitta Romneyho. Na poslední chvíli, těsně před Summitem rozhodl,
že daně těch nejbohatších mají dosáhnout nejméně 30 % jejich příjmů, jako to
bývalo před Bushem jr. To mu samozřejmě umožňuje předstoupit před
republikánskou pravici s mnohem průzračnějším obrazem svého smyslu pro
spravedlnost.
Problém je však jinde: je to obrovský dluh přes 15 bilionů
dolarů, který se federální vládě nahromadil a vyžaduje prostředky ve výši
nejméně 5 bilionů dolarů. Zdanění nejbohatších přinese kolem 50 miliard dolarů
za deset let, ale zapotřebí je 5 bilionů. Získali by tedy 1 dolar na každých
100, které potřebují. To si snadno spočítá každý, kdo chodil 8 let do školy. ¨
Dobře si pamatujme, co žádala Dilma Rousseff: „Vztahy
rovného s rovným s Brazílií a zbytkem Latinské Ameriky.“
„Eurozóna reagovala na hospodářskou krizi peněžní expanzí a
vyvolala ´tsunami´, jež posiluje brazilskou měnu a poškozuje
konkurenceschopnost domácího průmyslu,“ prohlásila.
Dilmě Rousseff, schopné a inteligentní ženě tato fakta
neunikla a ona je dokáže vyslovait s autoritou a důstojností.
Obama, zvyklý mít poslední slovo, ví, že ekonomika Brazílie se
vzedmula s obdivuhodnou silou, že spolu s ekonomikou zemí jako Venezuela,
Argentina, Čína, Rusko, JAR a další státy Latinské Ameriky a světa vytyčí
budoucnost světového rozvoje.
Problém problémů je, jak uchránit mír před narůstajícími
riziky války, která vzhledem k ničivé síle moderních zbraní ženou lidstvo na
okraj propasti.
Vidím, že jednání v Cartageně se protahují a přislazené
vábničky se vzdalují. O guayaberách věnovaných Obamovi se nemluví. Někdo bude
muset cartagenskému designérovi Edgaru Gómezovi nahradit škodu.
Fidel Castro
14. dubna 2012
