Svět si nemůže dovolit luxus toho, že by připustil, aby se zapomnělo na válku NATO proti Jugoslávii a aby ji přikrylo mlčení těch, kdo byli významnými aktéry a komplici oné brutální genocidy.
Clintonově schůzce s Aznarem v Bílém domě 13. dubna 1999, kde bylo přijato rozhodnutí zintenzívnit bombardování a z níž vzešel Aznarův návrh útoku na televizi, rozhlas a další místa, jenž stál životy nesčetných bezbranných civilistů, byli přítomni prezident Clinton, rada pro národní bezpečnost Sandy Berger, státní tajemnice Madeleine Albrightová a další blízcí spolupracovníci prezidenta, mezi jinými i ten, který dostal od Bergera příkaz nepořizovat záznam z toho, co se říká o Kubě.
Možná v prohlášeních pro tisk nebo v nějaké knize či pamětech někteří z nich napíšou izolovaně o tomto dobrodružství, nikoli však v kontextu reálného nebezpečí a sebevražedných válek, k nimž Spojené státy lidstvo vedou. Existují tajné dokumenty, které mají být zveřejněny jako historický odkaz některého prezidenta za 200 let, kdy už při tempu, jakým kráčíme, nebude existovat publicita ani čtenáři.
Od té doby uplynulo necelých deset let.
V Evropě a dalších místech mají mnoho mlčících kompliců.
V době po (mém) třetím poselství Miloševičovi navštívil Kubu italský ministr dopravy, jehož jsem přijal a s nímž jsem přímo hovořil o otázce války proti Jugoslávii zahájené 30. března 1999.
Na základě poznámek pořízených z našeho jednání v přítomnosti pracovníků mé kanceláře a ministerstva zahraničních věcí, uvádím na tomto místě, co jsem mu řekl:
„Na úvod jsem se ho zeptal, proč napadli Srbsko? Jak hodlají hledat řešení? Že podle mého názoru je to velká chyba a pokud se Srbové postaví na odpor, povede to do slepé uličky. Nač potřebovala Evropa rozbít Jugoslávii, která uskutečnila množství reforem a která striktně řečeno, nemohla být po skončení studené války považována za komunistický stát, tím méně pak za stát pro Evropu nepřátelský? Že Evropa, aby vyšla vstříc požadavkům německé vlády, propagovala a podporovala oddělení Chorvatska, kde ve skutečnosti za 2. světové války nacistické Německo organizovalo hrůzné četnické oddíly, které spáchaly bezpočet zločinů a masakrů na Srbech a na osvobozeneckém hnutí vedeném Titem.
Díky této shovívavosti a nedostatku politické předvídavosti, uprostřed euforie oněch krizových dní socialistického tábora a SSSR Evropa rozložila Jugoslávii, což vedlo ke krvavým epizodám, zejména k dlouhé a kruté válce v Bosně, a konečně k současné válce NATO proti Srbsku. Došlo také k odtržení Makedonie, které představovalo ránu pro větší část Federativní republiky Jugoslávie. A tak zbývalo jen Srbsko, Černá hora a Kosovo.
Jak je známo, obyvatelstvo albánského původu v Kosovu po desetiletí neustále rostlo, až tvořilo naprostou většinu.
Že ještě za Titova života, dost dlouho před jeho smrtí, opustily mnohé srbské rodiny Kosovo a hledaly bezpečí před množstvím násilných činů, jež na nich páchaly kosovské extremistické skupiny. V té době bylo na Srbech žijících v Kosovu pácháno to, co se dnes označuje jako etnická čistka.
Zbytečný a krvavý rozpad Jugoslávie vyvolal a rozpoutal latentní konflikty mezi většinou obyvatelstva albánského původu a srbskou menšinou v Kosovu, v nichž tkví kořeny současného problému.
Srbský lid představuje jádro toho, co zbývá z bývalé Jugoslávie. Je to bojovný a statečný národ, který byl mimořádným způsobem pokořen. Byl jsem přesvědčen, že Srbsko by akceptovalo čestné a nenásilné řešení Kosova založené na široké autonomii.
Umírněné kosovské skupiny, které vystupovaly rozumně a konstruktivně, takové řešení podporovaly, neboť přítomnost velké většiny obyvatelstva albánského původu by dříve či později vedla ke vzniku samostatného státu nenásilnými cestami. Evropa velmi dobře ví, že extremistické skupiny v Kosovu si toto řešení nepřály, žádaly okamžitou samostatnost a pro tento účel chtěly intervenci sil NATO.
Je nespravedlivé házet veškerou zodpovědnost na Srbsko. Srbsko nenapadlo žádnou svrchovanou zemi. V zásadě bylo proti vojenské přítomnosti zahraničních jednotek na svém území. Dlouhé měsíce a zvláště v posledních týdnech mu bylo neustále vyhrožováno. Byla požadována bezpodmínečná kapitulace. Se žádnou zemí nelze zacházet takovým způsobem, tím méně pak s národem, který v časech okupace v Evropě hrdinně bojoval proti nacistům a má velké zkušenosti z partyzánské války.
Pokud budou Srbové klást odpor – a jsem přesvědčen, že budou – NATO nezbude jiná alternativa než genocida. Ovšem genocida, která by nebyla úspěšná a to ze dvou důvodů:
Zaprvé - pokud srbský lid využije veškerých svých zkušeností a své filosofie partyzánské války, nedokážou ho porazit.
Zadruhé: Veřejné mínění v samotných zemích NATO by to nepřipustilo.
Není to otázka obrněných divizí, neviditelných bombardérů, raket Tomahawk a Crusaire nebo jakékoli jiné z tzv. inteligentních zbraní. Bylo by zapotřebí vypustit raketu nebo svrhnout bombu na každého člověka schopného udržet pušku, bazuku nebo přenosnou protileteckou zbraň. Celá síla NATO by v tomto případě byla zbytečná. Existují hvězdné války a pozemské války. Navzdory veškerému technologickému pokroku by hlavní váhu v tomto typu boje měli jednotliví bojovníci.
Ke škodě zájmů Evropy a světa se vedle Kosova rodí daleko větší problém. Bylo hluboce poníženo Rusko. NATO postoupilo až k hranicím někdejšího SSSR. Slibuje, že přijme další státy s bývalého socialistického tábora a dokonce pobaltské státy, které byly součástí Sovětského svazu. Rusové mají veškeré důvody domnívat se, že se NATO nezastaví, dokud nedojde ke kremelským zdem.
Stejně jako Srbové jsou Rusové Slované a sounáležitost mezi těmito národy je velmi silná. Útoky na Srbsko pro ně představují nesmírné pokoření a vyvolávají více než cokoli jiného hluboké a oprávněné pocity nejistoty nejen u nich, nýbrž i u ostatních zemí jako Indie a Čína, které se logicky budou snažit spojit s Ruskem, aby zaručily svou bezpečnost. Nevěřím, že by Rusové neučinili vše, co bude zapotřebí, aby si uchovali schopnost protiúderu jako jedïnou záruku bezpečnosti před tím, co se děje.
Ani Evropa, ani svět se svými současnými závažnými ekonomickými problémy těmito událostmi absolutně nic nezíská.
Před několika dny, v pátek 26. března brzy ráno, při předčasném návratu z Kolumbie do SSSR se na havanském letišti zastavil předseda Ruské státní dumy Genadij Selezňev. Ze své vlastní iniciatvy jsem se zmínil o těchto problémech. Řekl jsem mu, že neexistuje žádné vojenské řešení, že jakákoli snaha vojensky podpořit Srbsko by bezpochyby nevyhnutelně vedla k všeobecné válce, neboť prostředky, které dnes mají k dispozici, nejsou konvenčního druhu. Že tato bitva je politická a nikoli vojenská.
Sám Selezněv veřejně informoval o názoru, který jsem mu tlumočil.
Jak Evropa, tak svět má povinnost hledat řešení, které bez ohledu na to, jak je složité a obtížné, je rozhodně dosažitelné. Kdyby namísto toho, aby se naplno věnovali zastrašování Srbska strašlivým bombardováním, činili nátlak na kosovské extremisty, bývalo by možné k řešení dojít. Jen NATO může kosovské extremisty zabrzdit, pokud tak učiní jasně a kategoricky. Nejde o to, použít pro ten účel zbraně, nýbrž postavit věci tak, aby jim nezůstala sebemenší pochybnost, že nemohou počítat s jeho podporou. Bomby, které již týden dopadají na Srbsko, k jejich odrazení nikterak nepřispějí.
Současně považuji za vážnou chybu politiky Spojených států i Evropy neustálé udržování Ruska na pokraji ekonomické propasti, ve snaze přimět ho přijmout nesmyslné recepty Mezinárodního měnového fondu.
Západ nemluví o oněch 300 miliardách dolarů, které byly Rusku uloupeny a přesunuty do Portugalska, Španělska, Francie, Rakouska a dalších zemí. Patnátkrát více než ubohá částka 20 miliard, o jejíž půjčce Mezinárodní měnový fond již měsíce diskutuje. Pokud jde o toto nemilosrdné rabování ruského bohatství, západ nese svůj podíl viny na metodách a modelech ekonomické politiky, jež Rusku doporučil nebo vnutil.
Vnitřní exploze v Rusku by byla katastrofou. K tomu se přidává mnou již zmiňovaný nástup NATO, návrh na zrušení Dohody o ochraně strategických protiraketových systémů a nyní ono neuvěřitelné ponížení v souvislosti s útokem mocných sil NATO na malou zemi, jako je Srbsko.
Že jsem proti jakémukoli druhu genocidy nebo vraždění, bez ohledu na to, odkud pocházejí, a že všechna etnika a náboženství, bez jakékoli výjimky, si zasluhují, aby bylo respektováno jejich právo na život, kulturu a mír.
Jestliže jsem si dovolil tento výklad, pak proto, že myslím na povinnost upozornit na nebezpečí a na potřebu je řešit. Toto exposé naprosto nikoho nepoškozuje a naopak může všem prospět. Znova jsem potvrdil své přesvědčení, že Srbové se postaví na odpor, a třebaže není vůbec snadné jednat se zemí, na níž byly svrženy tisíce bomb a jejíž čest, hrdost a ekonomika byly tvrdě zasaženy, je mírové řešení podle mého názoru dosažitelné.
NATO již prakticky nezbývají vojenské cíle, které by mohlo napadnout, snad jen soustředěné nebo pohybující se jednotky, a nic na světě není snazší, než je rozvinout a vést jiný druh války, při níž by nemohly být zničeny leteckými údery.
Evropa ví, že pozemní boj by znamenal velké a navíc zbytečné ztráty na životech. Že pokud Srbové použijí stejnou koncepci, jakou bychom v naší zemi použili my, kdyby došlo k invazi ze Spojených států, a v níž již prokazatelně mají mimořádné zkušenosti, válka rozpoutaná ze strany NATO by byla zbytečná a odporná, odsouzená k všeobecnému odmítnutí genocidy přímo v srdci Evropy.“
Dnešek je slavný den vlasti – den, kdy Carlos Manuel de Céspedes zahájil válku za nezávislost na španělské metropoli.
Jeho vzorem se inspirovaly pozdější generace Kubánců. Poučení, které z něho pro nás vyplývá, je povinnost myslet na nebezpečí ohrožující v současnosti lidský druh a bojovat proti nim..
Fidel Castro
10. října 2007
